Pověsti o Krudumu

Převzato z knížky "Sagen-Buch der Heimat" [Kniha pověstí domoviny] od Johanna Hahna, Horní Slavkov (Schlaggenwald) (1911). Toto dílo bylo rozšířeným novým zpracováním knížky "Sagen, Märchen und Erzählungen von Elbogen und dessen Umgebung" [Pověsti, pohádky a vyprávění z Loketska a okolí], vydané roku 1864, kterou sepsal učitel reálky Anton Prokop Schmitt v Lokti. Ten se při své práci opíral o chebského kronikáře Georga Thomase Funka, jehož otec Johann Funk byl kdysi lesmistrem v Lokti.

I když není nejvyšší, patří Krudum k nejvýznamnějším horám Slavkovského lesa; třemi mohutnými vrcholy se tyčí do výšky 835 metrů. Tvoří dlouze protažený hřbet, který ovládá okolí, takže se zdá věrohodné, že kdysi nesl mohutné opevnění. Jeho svahy pokrývají temné, tajemně šumící lesy a v jeho nitru kdysi v dávných dobách kutal horník – není tedy divu, že se paní Pověst právě touto horou s láskou zabývala a vtáhla ji do okruhu své tiché a neúnavné činnosti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Samo sebou se při odpočinku školní mládeže na vrcholu nemohlo obejít bez toho, aby učitel vyprávěl – a nechal vyprávět – tu a onu pověst o Krudumu. Mimoto se při dobré viditelnosti trochu procvičoval i zeměpis, neboť výška hory umožňovala zahlédnout i Krušné hory s jejich nejvyšším bodem Klínovcem (Keilberg), stejně jako Doupovské a jiné pohoří. Ale i užší domovina stála za pohled, neboť z Krudumu se vždy naskýtal obraz vzácné krásy.

Krudum dále dával podnět i k tomu, aby se dotkli přírodopisu, neboť v dlouhé epoše, kdy jen málokdo vstoupil na horu nohou, se tam zabydlela různá zvěř, z níž je třeba jmenovat především roháče obecného. Tento brouk, jehož samec dosahuje délky až osmi centimetrů a na hlavě stejně dlouhých rohovitých kusadel, se prý – kromě hory Krudum – v žádných jiných lesích naší domoviny nevyskytoval.

Kromě toho měl učitel na Krudumu se svými žáky látku i k rozhovoru o geologii, neboť zatímco u paty východního svahu hory po mnoho let vykonávala pražská firma C. Petzold & Co. (spolumajitelka Neudecker Eisenwerke a majitelka Grafen-Schachtu v Grasseth) své právo na dolování červené železné rudy (krevele), měla prý hora podle starých ústních podání být protkána i žilami stříbra a cínu, vedle nichž by dnes možná bylo lze nalézt i uran a wolfram.

Ale i s jevem, který byl už v posledních letech před druhou světovou válkou takřka všude, a i v naší oblasti, vzácností, se dalo setkat u paty jižní strany hory, totiž s uhlířem a jeho milíři. Tamní bohatství dřeva, spojené patrně s v dřívějších letech ještě obtížným a nesnadným jeho odvozem, činilo zřejmě výhodnějším a hospodárnějším proměnit dřevo přímo na místě v ušlechtilejší a lehčí produkt – a co jiného to mohlo být než v dřívějších letech všestranně používané a nikoli právě levné dřevěné uhlí. Tak se v uvedených letech poblíž vesnice Milíře (Kohling) nacházela nejen řada černých, kruhových, po milířích pozůstalých ploch o průměru asi šest až sedm metrů, ale i ještě čerstvě založené, doutnající milíře. Na Krudumu byly poslední milíře zřejmě vypáleny v roce 1913 už značně starým lauterbašským kovářským mistrem Köferlem, jenž z nich kryl nejen potřebu vlastní kovárny, nýbrž dodával dřevěné uhlí, tehdy ještě hojně používané, i jiným kovářům a továrním dílnám.

Zdaleka silněji než ještě v posledních letech před první světovou válkou se však výletní ruch na Krudum rozvinul ve dvacátých letech. To přimělo loketského poštovního úředníka Cawranocha, přítele a častého návštěvníka Krudumu, aby přišel s podnětem postavit na vrcholu Krudumu vyhlídkovou věž, což sice narazilo na finanční potíže, ale přesto se to podařilo uskutečnit s pomocí sbírek a darů. Tak byla v roce 1932 postavena „Dr. Kempfova rozhledna" (Dr. Kempf Warte).

Jak plaše a bázlivě se ještě před necelými 100 lety lidé kolem Krudumu spěchali nebo se mu dokonce vyhýbali, tak rádi si jej v posledních letech našeho pobytu v domovině volili výletníci zblízka i zdaleka za svůj nedělní výletní cíl.

Vedle této oblíbenosti se Krudum každoročně ukazoval jako štědrý dárce hub a lesních plodů všeho druhu, takže si cestu tam vydatně přišli na své i všichni hledači hub a plodů.