Pověsti o Krudumu
Převzato z knížky "Sagen-Buch der Heimat" [Kniha pověstí domoviny] od Johanna Hahna, Horní Slavkov (Schlaggenwald) (1911). Toto dílo bylo rozšířeným novým zpracováním knížky "Sagen, Märchen und Erzählungen von Elbogen und dessen Umgebung" [Pověsti, pohádky a vyprávění z Loketska a okolí], vydané roku 1864, kterou sepsal učitel reálky Anton Prokop Schmitt v Lokti. Ten se při své práci opíral o chebského kronikáře Georga Thomase Funka, jehož otec Johann Funk byl kdysi lesmistrem v Lokti.
I když není nejvyšší, patří Krudum k nejvýznamnějším horám Slavkovského lesa; třemi mohutnými vrcholy se tyčí do výšky 835 metrů. Tvoří dlouze protažený hřbet, který ovládá okolí, takže se zdá věrohodné, že kdysi nesl mohutné opevnění. Jeho svahy pokrývají temné, tajemně šumící lesy a v jeho nitru kdysi v dávných dobách kutal horník – není tedy divu, že se paní Pověst právě touto horou s láskou zabývala a vtáhla ji do okruhu své tiché a neúnavné činnosti.
Die Krudum-Sagen
Entnommen dem Büchlein "Sagen-Buch der Heimat", von Johann Hahn , Schlaggenwald ( 1911 ~. Dieses Werk war eine erweiterte Neufassung des im Jahre 1864. erschienenen Büchleins "Sagen, Märchen und Erzählungen von Elbogen und dessen Umgebung", verfaßt von Realschullehrer Anton Prokop Schmitt in Elbogen. Dieser hatte sich wiederum bei seiner Arbeit auf den Egerer Chronisten Georg Thomas Funk gestützt, dessen Vater Johann Funk einst Forstmeister in Elbogen war.
Wenn auch nicht der höchste, aber einer der bedeutendsten Berge des Kaiserwaldes ist der Krudum, der in drei mächtigen Gipfeln emporstrebend, sich bis zu einer Höhe von 835 Meter erhebt. Er bildet einen lang gestreckten, die Umgebung beherrschenden Bergrücken, so daß es glaublich erscheint, daß er einmal eine mächtige Befestigung getragen hat. Seine Abhänge
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Samo sebou se při odpočinku školní mládeže na vrcholu nemohlo obejít bez toho, aby učitel vyprávěl – a nechal vyprávět – tu a onu pověst o Krudumu. Mimoto se při dobré viditelnosti trochu procvičoval i zeměpis, neboť výška hory umožňovala zahlédnout i Krušné hory s jejich nejvyšším bodem Klínovcem (Keilberg), stejně jako Doupovské a jiné pohoří. Ale i užší domovina stála za pohled, neboť z Krudumu se vždy naskýtal obraz vzácné krásy.
Krudum dále dával podnět i k tomu, aby se dotkli přírodopisu, neboť v dlouhé epoše, kdy jen málokdo vstoupil na horu nohou, se tam zabydlela různá zvěř, z níž je třeba jmenovat především roháče obecného. Tento brouk, jehož samec dosahuje délky až osmi centimetrů a na hlavě stejně dlouhých rohovitých kusadel, se prý – kromě hory Krudum – v žádných jiných lesích naší domoviny nevyskytoval.
Kromě toho měl učitel na Krudumu se svými žáky látku i k rozhovoru o geologii, neboť zatímco u paty východního svahu hory po mnoho let vykonávala pražská firma C. Petzold & Co. (spolumajitelka Neudecker Eisenwerke a majitelka Grafen-Schachtu v Grasseth) své právo na dolování červené železné rudy (krevele), měla prý hora podle starých ústních podání být protkána i žilami stříbra a cínu, vedle nichž by dnes možná bylo lze nalézt i uran a wolfram.
Ale i s jevem, který byl už v posledních letech před druhou světovou válkou takřka všude, a i v naší oblasti, vzácností, se dalo setkat u paty jižní strany hory, totiž s uhlířem a jeho milíři. Tamní bohatství dřeva, spojené patrně s v dřívějších letech ještě obtížným a nesnadným jeho odvozem, činilo zřejmě výhodnějším a hospodárnějším proměnit dřevo přímo na místě v ušlechtilejší a lehčí produkt – a co jiného to mohlo být než v dřívějších letech všestranně používané a nikoli právě levné dřevěné uhlí. Tak se v uvedených letech poblíž vesnice Milíře (Kohling) nacházela nejen řada černých, kruhových, po milířích pozůstalých ploch o průměru asi šest až sedm metrů, ale i ještě čerstvě založené, doutnající milíře. Na Krudumu byly poslední milíře zřejmě vypáleny v roce 1913 už značně starým lauterbašským kovářským mistrem Köferlem, jenž z nich kryl nejen potřebu vlastní kovárny, nýbrž dodával dřevěné uhlí, tehdy ještě hojně používané, i jiným kovářům a továrním dílnám.
Zdaleka silněji než ještě v posledních letech před první světovou válkou se však výletní ruch na Krudum rozvinul ve dvacátých letech. To přimělo loketského poštovního úředníka Cawranocha, přítele a častého návštěvníka Krudumu, aby přišel s podnětem postavit na vrcholu Krudumu vyhlídkovou věž, což sice narazilo na finanční potíže, ale přesto se to podařilo uskutečnit s pomocí sbírek a darů. Tak byla v roce 1932 postavena „Dr. Kempfova rozhledna" (Dr. Kempf Warte).
Jak plaše a bázlivě se ještě před necelými 100 lety lidé kolem Krudumu spěchali nebo se mu dokonce vyhýbali, tak rádi si jej v posledních letech našeho pobytu v domovině volili výletníci zblízka i zdaleka za svůj nedělní výletní cíl.
Vedle této oblíbenosti se Krudum každoročně ukazoval jako štědrý dárce hub a lesních plodů všeho druhu, takže si cestu tam vydatně přišli na své i všichni hledači hub a plodů.
Ausflügler, und es verging auch kein Jahr, in dem nicht zur Frühlings und Sommerzeit viele Schulklassen mit ihren Lehrern dem Krudum einen Besuch abstatteten.
Selbstverständlich war es hierbei nicht wegzudenken, daß der Lehrer bei der am Gipfel gehaltenen Rast der Schuljugend diese und jene Sagen vom Krudum erzählte und auch erzählen ließ. Nebenbei wurde bei guter Sicht auch ein wenig Geographie geübt, denn die Höhe des Berges gestattete, auch das Erzgebirge mit seinem höchsten Punkt, dem Keilberg sowie das Duppauer und andere Gebirge zu erspähen. Aber auch die engere Heimat lohnte sich zu erschauen, denn sie gab, vom Krudum gesehen, immer ein Bild seltener Schönheit.
Ferner gab der Krudum auch Anlaß, die Naturgeschichte zu berühren, denn in der langen Epoche, in der nur wenige Menschen den Fuß auf den Berg setzten, machte sich dort verschiedenes Getier heimisch, von dem vor allem der Hirschkäfer zu nennen ist. Dieser Käfer, von dem das Männchen die Länge bis zu acht Zentimeter und an der Kopfseite eine ebenso lange hornartige Zange aufweist, war außer auf dem Krudum-Berg, wie es hieß, in keinen anderen Wäldern unserer Heimat anzutreffen.
Außer all dem hatte ein Lehrer am Krudum auch Stoff, sich mit seinen Schülern über Geologie zu unterhalten, denn während am Fuße der östlichen Bergseite viele Jahre hindurch die Prager Firma C. T. Petzold & Co. (Mitinhaber der Neudecker Eisenwerke und Besitzer des Grafen-Schachtes in Grasseth) ihr Schürfrecht auf Roteisenstein ausübte, soll nach alten Überlieferungen der Berg auch von Silber- und Zinnadern durchzogen sein, neben denen nach den heutigen Erkenntnissen vielleicht auch Uran und Wolfram zu finden sein würde.
Aber auch einer schon in den letzten Jahren vor dem II. Weltkrieg fast überall und auch in unserem Gebiet zur Seltenheit gewordenen Erscheinung konnte man am Fuße der Südseite des Berges begegnen, nämlich dem Köhler und seinen Kohlenmeilern. Der dortige Holzreichtum, gepaart mit der wahrscheinlich in früheren Jahren noch umständlichen und schwierigen Abfuhr desselben, ließ es vermutlich dort angezeigt und wirtschaftlicher erscheinen, das Holz an Ort und Stelle in ein edleres und leichteres Produkt umzuwandeln, und was konnte das anderes sein, als die in früheren Jahren vielseitig gebrauchte und nicht gerade billige Holzkohle. So fand man in den genannten Jahren in der Nähe des Dorfes Kohling nicht nur mehrere schwarze, runde, von Meilern herrührende Plätze von ca. sechs bis sieben Meter Durchmesser, sondern auch noch frisch angelegte, schwelende Kohlenmeiler. Am Krudum dürften die letzten Kohlenmeiler im Jahre 1913 von dem schon ziemlich hochbetagten Lauterbacher Schmiedemeister Köferl gebrannt worden sein, der daraus nicht nur den Bedarf seiner eigenen Schmiede deckte,
sondern auch an andere Schmiede und Fabrikswerkstätten die damals noch starke Verwendung gefundene Holzkohle lieferte.
Weitaus stärker als noch in den letzten Jahren vor dem ersten Weltkrieg entwickelte sich jedoch der Ausflugsverkehr zum Krudum in den zwanziger Jahren. Dies veranlaßte den Elbogener Postbeamten Cawranoch, der Freund und häufiger Besucher des Krudums war, die Anregung zu machen, am Krudumgipfel einen Aussichtsturm zu erbauen, was zwar auf finanzielle Schwierigkeiten stieß, aber doch mit Hilfe von Sammlungen und Spenden verwirklicht werden konnte. So wurde im Jahr 1932 die "Dr. Kempf Warte" errichtet.
So scheu und ängstlich noch vor kaum 100 Jahren die Menschen an dem Krudum vorbeieilten oder ihm gar auswichen, so gerne wählten ihn in den letzten Jahren unseres Daheimseins die Ausflügler von nah und fern als ihr sonntägliches Ausflugsziel.
Neben dieser Beliebtheit zeigte sich der Krudum alljährlich als reichlicher Spender von Schwämmen und Waldbeeren aller Art, so daß sich auch für alle Schwämme- und Beerensucher der Werg dorthin reichlich lohnte.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.