⟵ věta pokračuje z předchozího listu

S dohledem nad školou a výukou byli pověřeni především farář a oba diakoni. Měli se, jak jen to bylo možné, i když ne přímo denně, přesvědčovat o výkonech žáků, dohlížet na činnost učitelů, dokonce i rektora, ve škole i mimo ni, zejména dbát na to, „aby se mezi žáky pěstovalo exercitium latinae linguae [procvičování latinského jazyka], stejně jako musica in chorali et figurali atd.“ Měli právo během výuky sami žáky vyzkoušet; shledali-li něco v nepořádku, měli povinnost o tom poučit učitele, v případě sporu pak spornou záležitost předložit radě. Povinností faráře je dbát na to, aby zejména v létě dvakrát týdně odpoledne, v úterý ve farním kostele a ve čtvrtek ve špitálním kostele, oba diakoni vykládali žákům latinské školy, jakož i „německým školním chlapcům a děvčátkům“, katechismus. Čas od času má žáky sám vyzkoušet a osobně dohlížet i na tato náboženská cvičení.*) V pozdější smlouvě je diakonům výslovně svěřen dohled nad „exercitium linguae graecae“ [procvičováním řeckého jazyka]**); nepochybně to bylo vždy jejich, respektive farářovou povinností, neboť studium řeckého jazyka patřilo do učebního plánu horoslavkovské školy od samého počátku. Roku 1584 se farář Crines nabídl vyučovat hebrejskému jazyku.***) Alespoň se žáky, kteří se chtěli věnovat teologickému studiu, se probíral výklad základů hebrejského jazyka, neboť v soupisu knih pořízeném po smrti rektora Kryštofa Richtera roku 1599 se nachází „Biblia hebraea cum interpretatione latina“ [hebrejská bible s latinským výkladem], „Psalterium hebraicum“ [hebrejský žaltář] (dvojmo) a „Lexicon hebraeum Forsteri“ [Forsterův hebrejský slovník]. Zde získal základ pro své pozdější studium i orientalista Kryštof Crines, syn faráře. Farář a diakoni zastávali ve školství města Horního Slavkova velmi odpovědné důvěrné postavení, neboť jim byl svěřen dohled nad vědeckou činností učitelů ve škole i nad výkony žáků; radě byli zárukou toho, že škola plně odpovídá očekáváním, která s ní byla při jejím založení spojena, aby mládež — jak se píše v dopise Filipu Melanchthonovi — mohla být vychovávána „k boží cti, lásce, bázni a poznání, a rovněž v dobrých uměních.“

Aby povznesla vážnost školy a udržovala ji stále na výši doby, dbala rada neustále na to, aby nově dosazovaní faráři byli nejen pevní a dobře poučení v „pravé víře“ podle Lutherova učení a dobří kazatelé, ale aby měli i důkladné jazykové znalosti a pokud možno je již prakticky uplatnili v úřadě. Město mělo štěstí, že získávalo většinou schopné faráře, kteří však — patrně proto, že jejich hmotné postavení nechávalo mnoho přát — ve službě města dlouho nevydrželi. Na prvním místě zaslouží být jmenován theol. Dr. Samuel Fischer, který byl na návrh saských vévodů Fridricha Viléma a Jana Kazimíra povolán na univerzitu do Jeny; při jeho odchodu o Velikonocích 1590 (v neděli 22. dubna) rada výjimečně upustila od povinnosti faráře setrvat po výpovědi ještě půl roku v místě*) a svěřila dohled nad školou diakonům Knodovi a Weigelovi, kteří zastávali farní službu až do nového obsazení. Ti podali žalobu na rektora, konrektora a kantora, o níž bylo rozhodnuto na veřejném zasedání rady 17. května 1590.**) Rektor byl obviněn, že vyučuje zcela chybným způsobem. Zakázali mu diktovat List Římanům s poznámkami, protože to zabírá příliš mnoho času a žáci se takovými teologickými podrobnostmi mohou zabývat až na vysoké škole; má raději nezanedbávat filozofii a pilně vést žáky k poezii, „aby chlapci opět uměli skládat verše jako za starých časů.“ Píli suprema uznali, ale vytýkali mu neschopnost v řečtině a v poezii. Nejhůře dopadl kantor. Obvinili ho, že hudbu ani neučí, ani necvičí. „Jen cizí žáci ještě umějí zpívat, protože se to naučili dříve; domácí ale neznají vůbec nic. Nepíše žádné party (knihy), nikdy nečte žádnou knihu, je žákům pro posměch, protože neumí plynně mluvit latinsky, na svatbách (kunventech) přednáší nevhodné, bláznivé nápěvy“ atd. Rada mu na to dala čtvrtletní lhůtu k nápravě a k doplnění zameškaného, jinak by byl okamžitě propuštěn. Žaloba na rektora měla patrně důvod v tom, že byl pod vedením učeného Dr. Samuela Fischera jistě veden k tomu, aby se s velkou pílí věnoval teologickým studiím. Nakolik byla oprávněná žaloba na konrektora, nelze zjistit; jen proti kantorovi, který se ani neuměl omluvit, měla rada dostatečný důvod postupovat nemilosrdně. Že učitelé byli tehdy duchovenstvem a naopak, na katolických i protestantských školách, často žalováni, nepatřilo k výjimkám. Důvod tkvěl v tom, že v důsledku příliš důvěrného styku, který na některých školách sahal až ke společnému stolu u faráře, snadno vznikaly spory — a skutečně vznikaly. Kromě toho chtěl duchovní učiteli občas dát pocítit, že podle odedávna zavedené tradice se jeho stav těší docela jiné vážnosti než stav učitele, který byl v tolika ohledech závislý na farářově přízni. Snad byli i páni diakoni poněkud unáhlení a chtěli se ukázat obzvlášť horliví, aby se doporučili pro faru samu, kterou tehdy spravovali jen dočasně. O změně ve vedení školství se nic dalšího nedozvídáme, zdá se tedy, že nedostatky, které vyšly najevo, byly brzy opět odstraněny.