⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Putzův dvůr (Putzenhof) ležel půl hodiny cesty jihozápadně od Horního Slavkova (Schlaggenwald) vedle Ebmetského rybníka. Svůj název dostal po rodinném jméně „Putz", doloženém zde od 17. století. Různé pravopisné podoby vedly přes „Putzerhof" k „Putzenhof". Posledním majitelem hospodařil na 15 ha velkém statku Hermann Lochschmidt. Ani tento dvůr už nestojí.
Červený dvůr (Roter Hof). Blízko hranice obce s Krásnem (Schönfeld), za potokem Flutbach, stával kdysi Červený dvůr.
V nářečí se mu říkalo „Am Råun Huåf".
Ještě dnes žijí Horňoslavkovští, kteří si pamatují na velký požár, při němž dvůr na Štědrý večer 1917 lehl popelem. Říkalo se, že oheň založila odmítnutá žebračka. Žhářství lze však považovat za prokázané. Červený dvůr už nebyl znovu postaven. Jako kluci jsme ještě přeskakovali přes zbytky zdí a sklepů, mezitím zarostlé vrbami.
Písečný dvůr (Sandhof). Cestou do Karlových Varů (Karlsbad) přes Heid se procházelo poschitzauskou tratí kolem Sandhofu; krátce se mu říkalo „Am Sånd". Tento dvůr, postavený teprve roku 1878 rodiči Andrease Klötzla z Poschitzau, byl bratrským dvorem Steffelhofu; odtud i druhé označení „Steffelhof".
Po nějakou dobu to byl také „Sandwirtshaus" (Písečná hospoda), která však zanikla, když ustala návštěvnost horňoslavkovské stezky kvůli výstavbě železnice Schönwehr–Neusattl. Od té doby vídal tento odlehlý dvůr už jen málo chodců, turistů, ojedinělé dřevařské povozy, většinou jen sběračky lesních plodů a dříví.
Schödlův dvůr (Schödlhof), ležící západně od města, byl nápadně mohutný čtyřkřídlý dvůr, který kdysi patřil k rytířskému statku v Žatecku (Saazer Land). Pozemkový majetek sahal od Seifenu přes Florian až k Hahnenhalde.
Už v letech 1631, 1663 a 1690 se v starých listinách objevuje jméno „Schedl". Koncem 18. století získává dvůr rodina Heßových, který později dělením přešel i do vlastnictví rodiny Wenzlových, potomků Wenzlů z Plickengrundu, majitelů rytířského statku Hasenbühl (pozdějšího Hubhofu).
Poslední majitelé Schödlhofu: Franz Wenzl, jemuž patřila severní kamenná stavba čp. 280, a sourozenci Franz, Karoline a Marie Heßovi, kterým patřila jižní roubená stavba čp. 279.
Roku 1951 musel dvůr ustoupit nové osadě „Tatran" pro české obyvatele.
Tichtelův dvůr (Tichtelhof). Podle dokumentu z roku 1544 postavil jeden ze čtyř starostů Horního Slavkova, Hanns Pern, na svém pozemku západně od města v oblasti Florianu, Tichtelbergu a Kohlinger Steigu velký dvůr zvaný Pernhof.
Brzy nato se majitelem stal Burghanser a roku 1561 Tichtel z Tutzingu. Ten dvůr roku 1581 prodal městu. Jak dlouho zůstal statek v jeho vlastnictví, není známo; nikde se už nenašla žádná zmínka. Podle pověsti „Tichtelhof" ze „Sagenbuch der Heimat" od Johanna Hahna opustil majitel po přepadení loupežníky svůj dvůr, takže ten zpustl.
O jeho přesné poloze nejsou žádné údaje; v úvahu připadá Tichtelberg, dříve zvaný Arlberg, a jeho okolí, dodnes dobře známé našim krajanům. Na začátku Kohlinger Steigu, kde byla Ottowiese obklopená lesem a voda z Ottobächleinu stékala k Seifenu, postavil roku 1936 Willibald Neidhart dvůr a znovu použil jméno „Tichtelhof". Sedm hektarů velké hospodářství obhospodařoval jako pachtýř Josef Weidl.
Windhof (Větrný dvůr). Na výšině (613 m) mezi Horním Slavkovem a Leßnitzem stál přes 400 let Windhof. Poprvé je bývalý lenní statek a jeho majitel Gregor Egerer zmíněn v listině z roku 1587 při příležitosti novostavby, kde je označen jako „Windtwebershoff". Z toho snad vzniklo dodnes používané jméno „Windhof". Roku 1684 přešel statek na J. Meyera, vrchního úředníka a desátkáře města.
die Familien Eckl und Heinek dieses Haus.
Der Putzenhof lag eine halbe Wegstunde weit von Schlaggenwald in südwestlicher Richtung neben dem Ebmetteich. Er erhielt seinen Namen von „Putz", ein Familienname, der seit dem 17. Jh. hier nachzuweisen ist. Jeweils andere Schreibweisen führten über „Putzerhof" zu Putzenhof. Als letzter Besitzer bewirtschaftete Hermann Lochschmidt das 15 ha große Anwesen. Auch dieser Hof steht nicht mehr.
Roter Hof. Nahe an der Ortsgrenze zu Schönfeld, über dem Flutbach drüben, stand einmal der Rote Hof.
In der Mundart hieß es „Am Råun Huåf".
Heute noch leben Schlaggenwalder, die sich an den großen Brand erinnern, bei dem der Hof am Hl. Abend 1917 in Schutt und Asche sank. Es hieß, daß eine abgewiesene Bettlerin das Feuer gelegt habe. Brandstiftung kann jedoch als erwiesen gelten. Der Rote Hof wurde nicht mehr aufgebaut. Als Buben sprangen wir noch über die inzwischen mit Weiden bewachsenen Mauer- und Kellerreste.
Sandhof. Am Weg nach Karlsbad über die Heid kam man auf Poschitzauer Flur am Sandhof vorbei; kurz hieß es „Am Sånd". Dieser Hof, erst 1878 von den Eltern des Andreas Klötzl aus Poschitzau erbaut, war ein Bruderhof des Steffelhofes; daher auch die zweite Bezeichnung „Steffelhof".
Zeitweise war es auch das „Sandwirtshaus", das jedoch, als die Benutzer des Schlaggenwalder Steiges durch den Bahnbau Schönwehr–Neusattl ausblieben, aufgegeben wurde. Nur noch wenige Fußgänger, Wanderer, einzelne Holzfuhrwerke, meist nur Beeren- und Holzweiber bekam dieser auswärtige Hof von da an zu sehen.
Der Schödlhof, westlich der Stadt gelegen, war ein auffallend mächtiger Vierkanthof, der einst zu einem Rittergut im Saazer Land gehörte. Der Grundbesitz reichte vom Seifen über den Florian bis zur Hahnenhalde.
Bereits 1631, 1663 und 1690 erscheint der Name „Schedl" in alten Urkunden. Ende des 18. Jhs. erwirbt die Familie Heß den Hof, der später durch Teilung mit in den Besitz der Familie Wenzl, Nachkommen der Wenzl von Plickengrund, Besitzer des Rittergutes Hasenbühl (späterer Hubhof), überging.
Die letzten Besitzer des Schödlhofes: Franz Wenzl, dem der nördliche Steinbau Nr. 280, und die Geschwister Franz, Karoline und Marie Heß, denen der südliche Holzfachbau Nr. 279 gehörte.
Im Jahre 1951 mußte der Hof der neuen Siedlung „Tatran" für tschechische Bewohner weichen.
Tichtelhof. Nach einem Dokument aus dem Jahre 1544 baute einer der vier Bürgermeister von Schlaggenwald, Hanns Pern, auf seinem Grundbesitz westlich der Stadt im Bereich Florian, Tichtelberg und Kohlinger Steig einen großen Hof, genannt Pernhof.
Bald danach wurde Burghanser Eigentümer und 1561 Tichtel von Tutzing. Dieser wiederum verkaufte den Hof 1581 an die Stadt. Wie lange sie im Besitz des Gutes blieb, ist nicht bekannt; es fand sich nirgends mehr ein Hinweis. Nach der Sage „Der Tichtelhof" aus dem „Sagenbuch der Heimat" von Johann Hahn verließ der Besitzer nach einem Überfall von Wegelagerern seinen Hof, so daß dieser verfiel.
Über seine genaue Lage gibt es keine Angaben; der Tichtelberg, der früher Arlberg hieß, und seine Umgebung, unseren Landsleuten heute noch gut bekannt, dürften dafür in Frage kommen. Am Anfang des Kohlinger Steiges, wo die Ottowiese vom Wald umgeben war und das Wasser des Ottobächleins zum Seifen hinüberfloß, baute 1936 Willibald Neidhart einen Hof und nahm dafür den Namen „Tichtelhof" wieder auf. Die 7 ha große Landwirtschaft bewirtschaftete Josef Weidl als Pächter.
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.