Tvé jméno nás pálí ve dne v noci. I když tě zamlčujeme, vždy jsme na tebe mysleli. Egermann

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Poschitzau

Od Zechtalu, 1,5 km před Horním Slavkovem (Schlaggenwald), odbočuje úzká silnice do Poschitzau, malé zemědělsko-dělnické vesnice na jihozápadním svahu Ziegenrückenu. Nad obcí, kde louky a pole ohraničuje les „Auf der Heid" (Poschitzauští říkali „Af dä Hoi", Slavkovští „Af dä Haad"), už není daleko k 732 m vysoké Buchenhöhe. Otevřená letní strana – ze Slavkova nazývaná „af dä Puschätzauä Seitn" –, kde dříve dozrávalo obilí, nabízela široký výhled přes náhorní plošinu až ke Schönfeldu, přes vesnice Gfell, Leßnitz a Rabensgrün, přes lesy od Kiefernspitze až k „Weißn Hüwl", ohraničené Krudumem a Spitzbergem.

Poschitzau je poprvé zmíněna roku 1242 zápisem ve farní pamětní knize kostela sv. Jiří. Podle novějších poznatků její název nepochází, jak se dříve předpokládalo, z češtiny, ale ze slova „Boschen", tj. „keře", a je tedy německého původu.

Osídlení zde patrně také začalo s hornictvím; ještě před desítkami let na to upomínaly staré šachtice a haldy na Muckenbergu. Po hornictví následovalo zemědělství. K nejstarším usedlostem patřily jistě selské statky Grieß (č. p. 16), Kempf (č. p. 18) a Floth (č. p. 22). V době Bursa a Schlakka, mezi lety 1354 a 1357, byla Poschitzau spolu s vesnicemi Leßnitz, Stirn, Töppeles a Gfell „s právem i povinnostmi" přiřazena ke slavkovskému městskému soudu. Z roku 1547 se lze dočíst: „Vesnice Poschitzau a Leßnitz podléhají činží a robotou slavkovské faře, ostatní obvyklé povinnosti vůči Bečovu (Petschau) však mají být zachovány." Povinnost roboty pro faru trvala až do roku 1875. Pan děkan dostal při vyplacení starých vesnických povinností roku 1350 fl. (florin = zlatý, zlatá mince ražená od roku 1252 ve Florencii), kostelník 150 fl. a hrobník 50 fl., a to jednou provždy.

V 17. století patřila Poschitzau s Ziegelhütten ke Gfell. V roce 1623 měla už „14 dvorů a domků". V roce 1877 byly obce Ziegelhütten a Poschitzau vyňaty ze svazku obce a spolu s částmi Zechu vytvořily vlastní obec s téměř 500 obyvateli. Zech a Ziegelhütten byly v Poschitzau zastoupeny vlastními obecními zastupitelstvy. V roce 1919 se všechny tři obce rozdělily a až do roku 1945 zůstaly samostatnými politickými obcemi.

Katastrální území mělo rozlohu 567 ha, z toho 112 ha připadalo na les. Na severu sousedilo s loketským a ziegelhüttenským lesním revírem, na západě a jihu se slavkovským, na východě s gfellským katastrem. Kolem přelomu století žilo v obci 460 obyvatel, při posledním sčítání roku 1944 jich bylo 336. Bylo zde 13 selských statků, většinou s 20 ha zemědělské půdy, vedle toho drobní zemědělci, kteří si vydělávali jako tovární dělníci, zatímco ženy se staraly o dům, chlév a pole. Mnoho dívek nacházelo během lázeňské sezóny v Karlových Varech zaměstnání a výdělek v hotelnictví, chlapci chodili na vyučenou do okolních měst. Také muži se denně vydávali na cestu, často tři hodiny tam a tři hodiny zpět, přes Haad, přes Aich a Donitz až do Karlových Varů, aby tam pracovali jako zedníci nebo pomocní dělníci. Ve vsi provozoval Adolf Vlach kovárnu, Andreas Schmidt truhlářství a Franz Kastl byl ševcem. Hubl a Schindler hospodařili

věta pokračuje na dalším listu ⟶