Schlaggenwald einst kaiserlich freie Bergstadt — Horní Slavkov, kdysi císařské svobodné horní město
/ 464
česky německy obojí klasické zobrazení →
Sken listu 64
Poschitzau – malá vesnice pod Ziegenrückenem

⟵ věta pokračuje z předchozího listu

v obou hostincích. Od roku 1886 existoval Dobrovolný hasičský sbor; posledním velitelem byl Anton Lang.

Až do roku 1854 chodili žáci na vyučování postupně po jednotlivých staveních, a to vždy šest dní v selských domech, v ostatních po třech dnech. Poté se obci podařilo koupit jednopatrovou budovu a zřídit v ní školu. Postupem let se stala pro asi 80 dětí příliš malou a byla nutná novostavba. Od roku 1893 měla Poschitzau jednotřídní školu. Jména učitelů, kteří zde kratší či delší dobu sloužili, si mnozí ještě pamatují: Franz Berdan (řídící učitel ve dvacátých letech), Enderle, Heibl, Kraus, Franz Warta, odborní učitelé Anton Meier a Fritz Möckel a učitelka ručních prací Emma Becher. Od 5. školního roku navštěvovali žáci i měšťanskou školu v Horním Slavkově a museli za každého počasí absolvovat cestu tam a zpět přes Bergl, „än Berch ei(n) bän Nitsche" nebo „übers Marterl, über die Breierwies af d' neiä Strauß".

Nesmí chybět ani jména obecních představených: Horner, Wenzel Fechter, Andreas Gries, Franz Josef Schmidt, Anton Kempf. Obec vlastnila obecní a hasičský dům. Za zvláštnost lze považovat, že obec zůstala až do vyhnání bez elektrického osvětlení; petrolejové lampy svítily při práci ve chlévě a večer hořely ve světnicích, mlátičky poháněl žentour, který uváděli do pohybu voli. Po první světové válce vytlačily žentour dieselové motory. Jen krátce zde existoval obchod se smíšeným zbožím. Ženy raději nakupovaly u Neidharta v Neustadtu vše, co bylo k životu potřeba a co nepřinášelo vlastní hospodářství: kávu, kávovinu, čekanku, ruský čaj, sůl, cukr, pepř, vanilkový cukr, prášek do pečiva, perník, rozinky, sušenou tresku, sledě, párky, nit, jehly na šití, gumové proužky, petrolej, ocet, Maggi koření, cylindry do lamp a další. Pokud nebylo možné svézt se povozem s voly nebo štýrským vozíkem, musela se zátěž přenášet přes kopec v nůši na zádech.

V první světové válce padli:

Hanika Karl, oba bratři Hetz a Hubl Anton.

Ve druhé světové válce padli:

Bauer Oswald, Floth Hans, Hubl Josef, Klötzl Josef, Lang Adolf, tři bratři Lochschmidt Anton, Josef a Karl, Markof Karl, Philipp Josef, tři bratři Schmidt Anton, Georg a Karl, Schmied Adolf; nezvěstní zůstali Habermann Anton, Schmidl Oswald.

Poschitzau patřila do slavkovského farního obvodu; obyvatelé byli katolíci. Ve vsi stála novější kaple. Na bohoslužby, křty, svatby a pohřby chodili věřící do slavkovského kostela. Na náboženskou výuku a k zaopatřování nemocných (udílení svátosti umírajících) přicházel do vesnice děkan, katecheta nebo příslušný kaplan. Stejně tak se musel k těžce nemocným pacientům vypravit lékař a k ženě v nouzi porodní bába, kteří byli povoláváni posly.

Téměř zapomenutá báseň Josefa Hofmanna smutně a tragicky vypovídá o těžkých a hořkých stránkách života, který přesto byl i domovem:

Děti a blázni

(Báseň je v původním chebském nářečí; volný český překlad smyslu:)

Malému Hansovi říká otec: „Malá Nannerl je mrtvá, deset dní horečkou trpěla, než vydechla naposled.

Sotva přišel pan doktor z Horního Slavkova nahoru k žebrání sem, už bylo to ubohé děťátko po smrti."

„Ty!", skočí mu do řeči malý Hansl, jeho syn, „copak se musí vždycky umřít, i když se přivolá doktor?"

list 64 z 464
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.