*Es ist ein sehr menschlicher Zug, daß jeder auf die Geschichte und die Vergangenheit seiner Familie, seines Heimatortes oder seiner Nation stolz ist.* Kardinál Josef Mindszenty

Necelou půlhodinu chůze od Horního Slavkova (Schlaggenwald) směrem na východ, spojena polními cestami s Rabensgrünem, Stirnem a Töppelesem, leží ve výšce asi 630 m vesnice Leßnitz (psáno také „Lessnitz"). Před mnoha staletími, kdy okolní vysočiny pokrýval les, patřila k petschauskému panství, v jehož pozemkových rejstřících se jméno objevuje a znamená přibližně „lesy" nebo „v lesích". Franští osadníci, kteří od panství dostávali půdu a za ni místo peněžních plateb konali robotu, les zřejmě vymýtili a postavili první dvory. Z nich se pak v proměnlivém osudu jednotlivých rodin a prostřednictvím dělení dědictví postupně zformovala obec.

První písemné zprávy pocházejí z roku 1484. Soupis obyvatelstva z roku 1623 uvádí v Leßnitzu „9 dvorů a 2 chaloupky". Rodina Gröschl má být jednou z nejstarších. V roce 1620 se poprvé zmiňuje jméno „Heß" na Stefflhofu ve Gfellu, z něhož četní potomci pod usedlostními jmény „Höfl", „Schäffer", „Nobm" a jinými déle než dvě stě let spoluutvářeli osudy vesnice i v Leßnitzu. Robota vůči Petschau, povinnost placení činže a roboty faře v Horním Slavkově, platby soudních poplatků napůl Petschau a Hornímu Slavkovu ležely jako těžké břemeno na mnoha generacích a formovaly lidi, kteří přes veškerou nouzi, neúrodu, dobytčí nákazy, mor a války udrželi po staletí své dvory pro dědice.

V roce 1924 měl Leßnitz 33 čísel popisných a 192 obyvatel; roku 1939 klesl tento počet na 143. Většina žila ze zemědělství nebo si vydělávala jako zedníci, tesaři či pracovníci v porcelánkách. Obec vlastnila 180 ha půdy (uvádí se i 204 ha) a jen málo lesa, jehož plocha se novým osazováním po roce 1920 zvětšila na 8 ha. Ferdinand Heß, Anton Gröschl a Josef Heß se jako obecní starostové snažili zlepšit životní podmínky ve vsi.

Stavba železnice 1895/96 v Teplém údolí a 1900/01 ze Schönwehru do Lokte (Elbogen) zlepšila dopravní spojení pro Leßnitz, který dostal zastávku u Windhofu. Původně tam sice mělo být zřízeno hornoslavkovské nádraží – pro obce Gfell a Rabensgrün by to bylo výhodnější –, jejich rozdílné zájmy se však nepodařilo sladit ani při stavbě silnic. Napojení na elektrickou síť s náklady 39 200 Kč (českých korun) dostala vesnice roku 1924. V roce 1933 se pět zemědělců – Anton Gröschl, Josef Heß, Karl Heß, Heinrich Kempf, Ludwig Rippl a Hermann Stowasser ze Stirnu – rozhodlo vstoupit jako členové do Karlovarské centrální mlékárny. Vedle kaple postavili domek na mléko, kde Gisela Riedlová, roz. Gröschlová, ráno a večer přijímala mléko, které po zchlazení a uskladnění dodavatelé po ránu v šest hodin střídavě odváželi do Töppelesu na dráhu. Dobrovolným vstupem do mlékařského družstva, který se později stal povinným, ustal samostatný prodej mléka a másla pomocí nůše a mléčného vozu. Ženám to ulehčilo pracovní den a příjmy usedlostí stouply.

Na polích se v několikaletém střídání pěstoval ozimé žito, jarní ječmen, oves, brambory–řepa–vikev, hnojilo se přitom chlévskou mrvou; poté následovalo ozimé žito s výsevem jetele, červený jetel a znovu červený jetel. Ječmen z Leßnitzu rádi kupovaly v dobrých, tedy teplých a suchých letech pro jeho kvalitu pivovary v Horním Slavkově a v Lokti. Před 80 lety ještě každý sedlák sel na malém poli len. Ze semen se lisoval olej, po povaření se cenil jako dobrý domácí lék pro dobytek, a přadlo se z lněných vláken.

věta pokračuje na dalším listu ⟶