⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Leßnitz měl jednotřídní školu, kterou navštěvovaly i děti ze Stirnu. V roce 1902 sedělo v lavicích 74 žáků. Po pátém školním roce chodilo z obou vesnic více žáků do měšťanské školy ve městě. Leßnitzští si dodnes vzpomínají na učitele, kteří jim ve výuce dali dobrý základ pro pozdější život: Steberich, Zimmler, Neidhart (přechodně jako výpomoc), Oskar Hubl (ze Schönfeldu), Albin Ott (z Müllersgrünu), Doischer, Ruppert, Margarete Völklová a jako učitelky ručních prací Fingerová, Anna Heidlová a Wurdingerová; na náboženství docházel děkan Emanuel Hoyer.

Obyvatelé byli všichni katoličtí; patřili k faře v Horním Slavkově a tam, kde byli pokřtěni a biřmováni, slavili svatby a nalezli i poslední odpočinek, pravidelně navštěvovali nedělní bohoslužbu. Ve své kapli ve vsi uctívali sv. Jana Nepomuckého, jehož figura v životní velikosti stála na oltáři mezi svatými Josefem a Jiřím na jedné straně a Markem a Florianem na straně druhé. Zemědělec Georg Trum (č. 14) postavil (podle Gnirse) roku 1743 uprostřed obce kapli a spojil s tím nadaci na sloužení 15 mší ročně. K tomu daroval tři mešní roucha, kalich a potřebné bohoslužebné náčiní, které zůstalo v jeho domě uchováno až do naší doby. Počet mší se po první světové válce snížil na tři až čtyři. Zvon, roztavený za války, nahradili při renovaci roku 1920 novým s nápisem „V těžké době" a jménem „Johanna" po kmotře Johaně Heßové (č. 16). Ve druhé světové válce tento zvon navždy zmlkl.

V den sv. Jana Nepomuckého, 16. května, slavila obec svou pouť slavnostní bohoslužbou i hudbou a tancem, k nimž se v obou hostincích tlačilo mnoho návštěvníků odjinud. U Englwirta (č. 22) se mladé páry točily v kole a u Zenknwirta to na kuželně jen duněly a rachotily koule.

Život na venkově znamenal pro všechny neustálou práci. Zejména na ženy čekaly po vykonané polní a chlévské práci i večer ještě mnohé povinnosti. Nečinnost a zahálka na dvorech neměly místo. „Ženu statečnou kdo nalezne?" (Př 31, 10–31). Vždy čekalo záplatování, látání, šití či pletení na pilné ruce, len čekal na předení a peří na paření. Upředenou nit nosily do Krásna k tkalci lnu, který z ní tkal jemné plátno na stolní, ložní i osobní prádlo a hrubší na ručníky a pytle na mouku. Ženy také z mnoha barevných zbytků látek stříhaly úzké pruhy, sešívaly je k sobě a vinuly do velkých klubek, aby si nechaly rovněž v Krásně utkat „Bandlbloān" (hadrové koberce), které ve své obdélníkovité podlouhlé podobě byly jako útulná podlahová krytina velmi oblíbené.

Kdo jako naši sedláci uměl pilně, houževnatě a snaživě udržet a rozmnožovat svůj majetek, mohl být na svůj dvůr právem hrdý. I nezemědělské obyvatelstvo, které přehnanou majetnickou ctižádost jednotlivců častovalo zlomyslným žertem, nemohlo přehlédnout jejich větší podíl na zachování mravů, kultury a zbožnosti. Vesnice vždy dávala!

Leßnitz obětoval ve druhé světové válce i své syny Uda Doischera, Richarda Gössla, Wenzela Gössla, Alberta Hesse a Ferdinanda Köhlera, kteří padli.

Mezi velkými budovatelskými výkony vyhnaných zaslouží zvláštní ocenění výkony našich sedláků. Kdekoli jim bylo dopřáno znovu se postavit na vlastní půdu, chopili se toho odhodlaně. Lettgenbrunn v hesenském Spessartu je toho vynikajícím příkladem: rodiny Heß Ferdinand, Heß Josef, Kempf Heinrich a Rippl Ludwig z Leßnitzu, Bergler Max, Jessl Oskar a Strobl Erwin z Rabensgrünu a kovářský mistr Erler Johann vytvořili společně s dalšími vyhnanci po roce 1947 na ploše zrušeného vojenského cvičiště vzkvétající obec a získali si tím uznání a úctu i za hranicemi země.

věta pokračuje na dalším listu ⟶