Po těžké denní práci nacházeli vesničané ve svátek klid a odpočinek v domácích jizbách, pěstovali při zpěvu a hudbě za doprovodu Erwina Wohlraba společenský život, nebo se s nadšením připravovali v hostincích či na návsi na leckterou velkou slavnostní příležitost: tak například dobrovolní hasiči, založení roku 1882, uspořádali dvakrát velký okrskový den (Gautag), kterého se účastnily hasičské spolky z blízka i z dáli (Nejdek, Krušné hory atd.). Divadelní ochotnický spolek a pozdější Svaz venkovské mládeže hráli lidové hry, jako „Andreas Hofer", a odvážili se i na operety jako „Vinařská Liesl" (Die Winzer Liesl). Představení se konala v Schusterově sále, kde hostovala i putovní divadla, předváděly se loutkové hry a na přelomu století zavítalo do vesnice i putovní kino, které ohlašovalo novou éru filmu.

Jiné svátky a slavnosti, jako například masopust, byly úzce spjaty se starobylými zvyky a s církevním rokem.

Obyvatelé, patřící do farního obvodu Horní Slavkov, byli převážně katoličtí – dvě rodiny byly evangelické víry – a slavili neděle a svátky stejně jako obyvatelé města. Poutní slavnost slavili společně s Novým Městem (Neustadt) 26. července v dolním kostele, špitálním kostele sv. Anny. Svatby, křty a biřmování se konaly většinou v horním kostele, kostele sv. Jiří. Účast na půlnoční mši – i za sněhové vánice a s lucernou v ruce – byla starým zvykem a přinášela vánoční radost domů do jizeb. O svatodušní sobotu se věřící připojovali k poutníkům přicházejícím z Donawitz k Matce Boží do Chlumu (Maria Kulm), a o Božím těle se hlavně děti těšily na slavnostní průvod v nedalekém hornickém městě.

K poslednímu odpočinku doprovázeli příbuzní své zesnulé na hřbitov u sv. Jiří. U vesnického kříže – darovaného paní Katharinou Fechterovou – se pohřební průvod zastavoval k modlitbě. Zvon z věže kovárny se rozezněl a průvod, doprovázený smuteční hudbou, pokračoval dál přes gfellskou výšinu. Nejednomu věrnému obyvateli Gfellu se však toto slavnostní poslední rozloučení v důsledku obou světových válek nedostalo. Při smutečních obřadech u pomníku padlých, postaveného roku 1924, vzpomínali na padlé v první světové válce:

Fechter Karl – Fischer Oskar – Hahn Wenzel – Hess Adolf – Hess Karl – Hochberger Emil – Jessl Gustav – Jessl Josef – Jessl Richard – Kraus Josef – Kräupner August – Lenk Wenzel – Markoff Wenzel – Raab Franz – Rippl Albert – Rippl Anton – Rippl Gustav – Schöberl Albert – Schöberl Josef – Schöberl Robert – Schöberl Wilhelm – Totzauer Josef – Wohlrab Josef,

později i na padlé ve druhé světové válce:

Faßmann Heinrich – Gräf Gustav – Hackl Adolf – Herold Josef – Hopf Rudolf – Lenk Albert – Neumann Anton – Reitmaier Anton – Rohm Josef – Stadler Werner – Wohlrab Erwin,

na nezvěstné:

Hopf Oskar – Jessl Josef – Lauterbach Kurt – Schusser Karl – Wienek Erwin.

Jako oběti zhroucení v roce 1945 a vyhnání museli oplakávat: Siegerta Adolfa, který byl zastřelen a zakopán ve vlastní zahradě; Frische Ernsta, který zemřel na následky týrání; Schustera Josefa, který byl zabit v Terezíně; Simona Josefa, který přišel o život při výbuchu miny, a Raaba Antona, který si sáhl na život, aby nemusel jít do vyhnanství.

Gfell, a především Bittnerovo stavení (č. 44), tak neslo obzvlášť velký díl obětí. Anna Schöberlová ztratila tři své syny. Útěchu ve svém utrpení hledala a nacházela u Ukřižovaného naproti vesnické kovárně.