Konečné zrušení opatství Michelfeld však na sebe nenechalo dlouho čekat, neboť v rámci „sekularizace" měly být všechny kláštery zrušeny a jejich majetek zestátněn. Poslední benediktinští mniši museli roku 1803 opustit svůj milovaný klášter.

V říjnu 1884 se s dillingenskými františkánkami nastěhoval do pomalu chátrajících budov nový život; byl založen „Ústav pro hluchoněmé Michelfeld". Dnešní „Ošetřovatelský a pečovatelský domov v nadaci Regens Wagner" se stará o asi 200 postižených nebo starých a nemocných dívek a žen. Léta je zdejší vyšívání mešních rouch a praporů proslulé.

Rozsáhlý klášterní areál prošel v posledních letech důkladnou, zdařilou renovací a restaurováním. I Asamovský kostel, který dnes slouží jako farní, bude v nejbližší době opraven.

Ruská vojska v Auerbachu

Bavorské království jako člen „Rýnského spolku", a tedy spojenec Napoleona (1769–1821), muselo se zúčastnit jeho tažení vždy s 30 000 muži. I z Auerbachu a okolních obcí muselo mnoho mladých mužů táhnout do pole proti Prusku (1806/07), proti Rakousku (1809) a proti Rusku (1812) a většinou tam nechat svůj život. Po „bitvě národů" u Lipska (16. až 19. října 1813) pronásledovala spojenecká vojska poraženého Napoleona až do Paříže, kterou obsadila až do jara 1815.

Ruská vojska odtáhla z francouzské metropole jako první zpět, neboť měla před sebou nejdelší cestu. Auerbach byl pro ně určen jako odpočinková a zásobovací stanice. Z tohoto důvodu tábořilo v první polovině června roku 1815 ve městě asi 2800 vojáků se 112 důstojníky a 5 generály. Muselo být zaopatřeno i jejich přes 700 koní. Rusové ihned po svém příjezdu k hrůze obyvatelstva postavili na Horním tržišti šibenici; jak se však brzy ukázalo, nikoli pro Auerbašské, nýbrž pro své vlastní vojáky, aby je odradili od útoků na měšťany.

Velké požáry ve městě

V dějinách Auerbachu by se dalo 19. století nazvat i stoletím velkých požárů: Dne 26. června 1838 vyhořelo 18 domů a 10 stodol, 1842 a 1847 vždy po 6 domech a 27. června 1868 dokonce 107 obytných a 146 hospodářských budov.

Velká část vnitřního města padla při ničivém požáru roku 1868 během několika hodin za oběť plamenům spolu s kostelní věží. Při hasebních pracích zahynuli i čtyři muži; skromná pamětní deska Dobrovolných hasičů na kostelní věži připomíná tuto tragédii.

Vedle soukromých budov bylo nutné bezpodmínečně urychlit i obnovu kostelní věže, neboť ta měla tehdy ještě mnohem větší význam než dnes. Zaprvé byla místní požární hlásnou stanicí, neboť věžný, který bydlel úplně nahoře, musel při požáru okamžitě dát signál. Kromě toho oznamovaly věžní hodiny obyvatelstvu takříkajíc „úřední" čas a zvony svolávaly lidi k modlitbě a bohoslužbě.

Při dalším požáru lehlo roku 1898 znovu popelem pět usedlostí.

Byly to především tyto požárové katastrofy v minulém století, které podstatně změnily podobu starého auerbašského jádra: Domy, dříve stojící štítem do ulice, byly nyní znovu stavěny okapovou stranou dopředu, „což ovšem nebylo právě ku prospěchu vzhledu obce". (18)

Četníci a pouliční osvětlení

věta pokračuje na dalším listu ⟶