Trubači z věže probudili v neděli obyvatele i hosty. V ranních hodinách stále přijížděli návštěvníci, kteří se zařadili do smutečního průvodu na hřbitov, kde už řada krajanů nalezla svůj poslední odpočinek. Při společné pobožnosti u Kříže vyhnanců položili zástupci obou obcí věnce. Poté následovalo odhalení pamětní desky vedle hlavního vchodu radnice.

Krajan Otto Dilling vytvořil toto dílo, které v smysluplném provedení zobrazuje dva horníky se znaky obou horních měst.

K dalšímu slavnostnímu vrcholu tohoto památného krajanského setkání se stala bohoslužba v klášterním kostele sv. Martina. Útěšná, napomínající a povznášející slova slavnostního kázání kněze vyhnaného z domova jsme sledovali s dojetím. Po obědě se dlouhý slavnostní průvod veselých lidí, vedený auerbašskou hornickou kapelou v jejích tradičních a nádherných uniformách, ubíral vlajkami vyzdobenými ulicemi na slavnostní louku v městském parku. Naše bohatě zastoupené krásné egerlandské kroje nabídly vedle krojů hornofalckých spolků barevně nádherný obraz. Odpoledne patřilo pod svižnými melodiemi i egerlandské dudácké kapele a s lidovými tanci hornofalcké a egerlandské mládeže především společnému posezení krajanů s Auerbašany. Až příliš rychle uplynuly tyto vzácné hodiny a loučení bylo pro všechny těžké, zvláště pro ty krajany z jiné části Německa, kteří se takového setkání účastnili poprvé.

Oba srpnové dny přinesly téměř 1100 účastníkům druhého setkání v Auerbachu radostné shledání se starými přáteli a dobrými známými. Hodiny společenství oživily minulost domova viditelně v přítomnosti. Vyhnaní obyvatelé Horního Slavkova a jeho okolních vesnic tvořili v Auerbachu velkou rodinu, jejímž rodným domem byl kdysi společný domov.

Toto velké krajanské setkání se slavností patronátu je však třeba chápat i jako znamení nezlomné vůle k životu vyhnanců a jako radostné vyznání k naší staré vlasti na Chebsku (Egerland). Nám, „novým občanům", nakloněná, stará a krásná patronátní obec Auerbach nám tak ve svém městě dala – symbolicky – druhý domov, v němž nadále pořádáme svá setkání a rádi přijíždíme i na městské slavnosti. Pojmenování jedné slavkovské ulice, zřízení malého vlastivědného muzea na radnici, kde je mimo jiné umístěn věrný model našeho kostela sv. Jiří (zhotovený krajanem Antonem Weißem), přijetí „Gfellského Pána Boha", týraného a (téměř) ztraceného Kristova sousoší z naší sousední vesnice, které našlo důstojné místo v městském farním kostele, a velkorysá a chápavá podpora našeho vlastivědného a historického spolku při jeho úkolech a mnohé další jsou dalšími důkazy dobré soudržnosti v patronátu, který vznikl vzájemnou úctou a sympatií. Nebylo třeba ani povzbuzení Spolkovým zákonem o vyhnancích, který stanoví péči o kulturní dědictví jako povinnost a z něhož patronáty vznikaly.

Město Auerbach v Horní Falci (i.d. Opf.) naplnilo svůj patronát životem. Při četných krajanských setkáních ve svých zdech (do roku 1989 jich bylo 18, mezi nimi jubilejní setkání let 1966, 1976, 1981 a 1986) nám vedle příkladné a srdečné pohostinnosti nabídlo svou účast na našem bolestném osudu, dalo nám lidské teplo a nesrovnatelný pocit, že jsme opět doma.