vichr vyhnání? Tak jsme žili měsíce a roky, aniž by jeden o druhém věděl. Domov se s lidmi zmizel z našeho obzoru. Nikdo už nevěřil, že by staré společenství mohlo znovu ožít.
Široce rozbořené Německo muselo po prohrané válce ve čtyřech okupačních zónách navíc ubytovat mnoho tisíc vyhnanců, kteří mnohdy neměli ani to nejnutnější k životu. Velká hospodářská nouze, stísněné bytové poměry v osamělých vsích a v táborech, hlad, pokud vůbec bylo možné zaměstnání, tak jen v pro ně cizích, většinou tělesně těžkých profesích, odloučení od příbuzných, přátel a známých a nejistota o osudu válečných zajatců – otců, manželů a synů, o internovaných a odvlečených příbuzných – zvětšovaly bídu a stupňovaly pocit opuštěnosti a bezdomoví. Nesmírně rostla touha po ztracené staré vlasti za Šumavou.
Tehdy se – asi tři roky po vyhnání – v malé vesnici Lindenberg u Buchloe odhodlal jeden věrný krajan, náš Oskar Otto, a spolu se svou rodinou se vedle svého povolání pustil do namáhavé práce vytvořit trvalé spojení mezi krajany z Horního Slavkova. V houževnaté drobné práci sbíral přetrhané nitě a spojoval je v novou pásku, jež začala obepínat celé bývalé společenství.
Láska k nezapomenuté domovině v Císařském lese (Kaiserwald) povolala na scénu mnoho spolupracovníků a přiměla je horlivě chopit se pera. Původně směřovalo úsilí našeho zasloužilého krajana Otta k cíli sestavit seznam adres. S tímto úkolem však rostla i očekávání a nasazení.
Nemělo by zůstat nezmíněno, že jedna tiskárna v Buchloe poskytla důvěru neznámému a zcela bezprostřednímu „uprchlíkovi" a přijala jeho rukopisy, aniž by se ptala na riziko zaplacení.
Dne 15. června 1949 vyšlo první číslo Heimatbriefu starého, kdysi císařsky svobodného horního města Horní Slavkov a okolí. Od počátku bylo do zpravodajství zahrnuto i devět sousedních obcí, totiž Poschitzau, Ziegelhütten, Gfell, Töppeles, Leßnitz, Stirn, Schönwehr, Rabensgrün a Müllersgrün, které patřily do farního obvodu Horního Slavkova (s výjimkou Ziegelhütten).
První Heimatbrief vyvolal u všech vděčnost, úlevu a radost, znamenal přece paprsek naděje, náznak naděje a onen proslulý stříbrný pruh na obzoru. Tento drobný sešitek ve formátu A5 pro nás už tehdy nebyl jen nějakým časopisem, nýbrž poslem domova, který obnovil duchovní spojení mezi krajany a znovu vzkřísil starou vlast slovem i obrazem.
Heimatbrief
- je pojítkem mezi vyhnanci našeho farního obvodu a upevňuje jejich soudržnost, - svolává čtenářskou obec na (výroční) krajanská setkání, sudetoněmecké dny o letnicích a další příležitosti, - udržuje spojení s naším patronátním městem Auerbach i.d. Opf. a dává mu nové impulsy, - informuje o politickém úsilí o právo na domov a sebeurčení a o jiných závažných tématech,
Welle der Vertreibung gespült haben? So lebten wir Monate und Jahre dahin, ohne daß der eine vom anderen etwas wußte. Die Heimat war mit ihren Menschen aus unserem Gesichtskreis entschwunden. Keiner glaubte mehr daran, daß die alte Gemeinschaft je wieder zu neuem Leben erwachen würde.
Das weithin zerstörte Deutschland mußte nach dem verlorenen Krieg in den vier Besatzungszonen viele Tausende von Heimatvertriebenen, die oft nicht einmal das Notwendigste zum Leben besaßen, zusätzlich unterbringen. Große wirtschaftliche Not, beengte Wohnungsverhältnisse auf einsamen Dörfern und in Lagern, Hunger, die Beschäftigung, wenn überhaupt möglich, in berufsfremden, meist körperlich schweren Tätigkeiten, die Trennung von Verwandten, Freunden und Bekannten und die Ungewißheit über das Schicksal von kriegsgefangenen Vätern, Ehemännern und Söhnen, von internierten und verschleppten Verwandten vergrößerten das Elend und steigerten das Gefühl der Verlassenheit und Heimatlosigkeit. Übermächtig wuchs die Sehnsucht nach der verlorenen alten Heimat jenseits des Böhmerwaldes.
Da faßte sich – etwa drei Jahre nach der Ausweisung – in dem kleinen Dorf Lindenberg bei Buchloe ein treuer Landsmann, unser Oskar Otto, ein Herz und machte sich, neben seiner beruflichen Tätigkeit, mit seiner Familie mutig an die mühevolle Arbeit, eine dauerhafte Verbindung zu und unter den Schlaggenwalder Landsleuten herzustellen. In zäher Kleinarbeit sammelte er die zerrissenen Fäden und knüpfte sie zu einem neuen Band, das die ganze frühere Gemeinschaft zu umschließen begann.
Die Liebe zur unvergessenen Heimat im Kaiserwald rief zahlreiche Mitarbeiter auf den Plan und ließ sie emsig zur Feder greifen. Ursprünglich galten die Bemühungen unseres verdienstvollen Landsmannes Otto dem Ziel, ein Verzeichnis der Anschriften zu erstellen. Doch mit dieser Aufgabe stiegen die Erwartungen und auch der Einsatz.
Es soll nicht unerwähnt bleiben, daß eine Buchdruckerei in Buchloe einem ihr unbekannten und völlig mittellosen „Flüchtling" das Vertrauen schenkte und seine Manuskripte annahm, ohne nach dem Risiko der Bezahlung zu fragen.
Am 15. Juni 1949 erschien die erste Ausgabe des Heimatbriefes der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald und Umgebung. In die Berichterstattung waren von Anfang an auch neun unserer Nachbarorte, nämlich Poschitzau, Ziegelhütten, Gfell, Töppeles, Leßnitz, Stirn, Schönwehr, Rabensgrün und Müllersgrün mit einbezogen, die zum Kirchsprengel Schlaggenwald gehörten (ausg. Ziegelhütten).
Der erste Heimatbrief löste bei allen Dankbarkeit, Erleichterung und Freude aus, bedeutete er doch einen Lichtblick, einen Hoffnungsschimmer und den berühmten Silberstreifen am Horizont. Dieses kleine Heftchen im DIN A 5-Format war schon damals für uns nicht irgendeine Zeitschrift, sondern der Sendbote der Heimat, der die geistige Verbindung unter den Landsleuten wiederherstellte und die alte Heimat in Wort und Bild wiedererstehen ließ.
Der Heimatbrief
- ist Bindeglied zwischen den Vertriebenen unseres Kirchsprengels und festigt ihren Zusammenhalt,
- ruft die Lesergemeinde zu den (jährlichen) Heimattreffen, Sudetendeutschen Tagen an Pfingsten und anderen Begegnungen,
- hält die Verbindung zu unserer Patenstadt Auerbach i.d. Opf. aufrecht und gibt ihr neue Impulse,
- berichtet über politische Bestrebungen zum Heimat- und Selbstbestimmungsrecht und über andere bedeutsame Themen,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.