Úvod

Po násilném „vysídlení" a po prvních letech hmotné i duševní bídy v cizině se díky iniciativě a činorodosti obětavých mužů „první hodiny" začalo mezi vyhnanými obyvateli naší užší vlasti, kteří žili rozptýleni na území tří západních okupačních zón (západních zón), znovu utvářet nové společenství, zatímco naši krajané v tehdejší sovětské okupační zóně (východní zóně) se na tom mohli podílet jen málo.

Sjednocování probíhalo v podstatě ve třech stupních: vydávání Heimatbriefu (HB) – pořádání krajanských setkání (HT) – převzetí patronátu městem Auerbach i.d. Opf.

Heimatbrief, krajanská setkání a patronát – tyto tři body tvořily pevný základ, na němž se mohlo znovu projevit a osvědčit vlastenecké smýšlení. Kolem nich se krystalizovala vzájemná sounáležitost, spjatost s nezapomenutou domovinou na Chebsku (Egerland) a přátelství s patronátním městem v Horní Falci, s nimi přišla útěcha, naděje a důvěra. Toužebně očekávané informace, osobní zprávy a setkání znovu propojovaly přerušená pouta do pevné sítě důvěrných vztahů.

Heimatbriefy, krajanská setkání a patronát se navzájem podmiňují; podporují soudržnost na základě společné historie a minulosti. Jejich existence a jejich funkce jsou dnes stejně jako tehdy pro naše krajanské společenství nepostradatelné.

Náš dík patří idealistům, kteří se zasloužili o soudržnost krajanů. Jak náročná byla organizace, kolik volného času jim jejich nasazení stálo, dokáže plně docenit jen ten, kdo byl sám kdy pověřen takovými úkoly.

Jména dvou zasloužilých mužů ať zde stojí za všechny ostatní: Oskar Otto, první vydavatel HB, který se tomuto dílu s oddaností věnoval a tím vytvořil novou „domovskou obec", a Anton Hofmann, náš vážený bývalý tajemník města, který se s trpělivostí a rozvahou osvědčil jako opora a prostředník při akcích, jež nás spojovaly, nejlépe připravil půdu pro převzetí patronátu a kterého lze právem nazvat „otcem Auerbachu".

Heimatbrief

Nemilosrdný osud protiprávního vyhnání z rodné domoviny na Chebsku vytrhl obyvatele jednotlivých míst z živého společenství, s nímž byli většinou spjati od narození, oddělil je od sebe a v cizině je rozptýlil do všech světových stran. Zvlášť bolestné bylo odloučení pro obyvatele menších obcí, protože tam byly osobní vazby mezi lidmi nejsilnější.

Takto úzce spjaté společenství tvořili i obyvatelé našeho rodného města Horní Slavkov (Schlaggenwald) a jeho sousedních vsí. Jak hluboko toto zčásti nevědomě pociťované sepětí zakořenilo, jsme si uvědomili teprve tehdy, když jsme museli žít v prostředí nám cizím. Jak jsme toužili po lidech, kteří s námi sdíleli život a patřili k živému obrazu domova! Kam je asi zavál

věta pokračuje na dalším listu ⟶