vichr vyhnání? Tak jsme žili měsíce a roky, aniž by jeden o druhém věděl. Domov se s lidmi zmizel z našeho obzoru. Nikdo už nevěřil, že by staré společenství mohlo znovu ožít.

Široce rozbořené Německo muselo po prohrané válce ve čtyřech okupačních zónách navíc ubytovat mnoho tisíc vyhnanců, kteří mnohdy neměli ani to nejnutnější k životu. Velká hospodářská nouze, stísněné bytové poměry v osamělých vsích a v táborech, hlad, pokud vůbec bylo možné zaměstnání, tak jen v pro ně cizích, většinou tělesně těžkých profesích, odloučení od příbuzných, přátel a známých a nejistota o osudu válečných zajatců – otců, manželů a synů, o internovaných a odvlečených příbuzných – zvětšovaly bídu a stupňovaly pocit opuštěnosti a bezdomoví. Nesmírně rostla touha po ztracené staré vlasti za Šumavou.

Tehdy se – asi tři roky po vyhnání – v malé vesnici Lindenberg u Buchloe odhodlal jeden věrný krajan, náš Oskar Otto, a spolu se svou rodinou se vedle svého povolání pustil do namáhavé práce vytvořit trvalé spojení mezi krajany z Horního Slavkova. V houževnaté drobné práci sbíral přetrhané nitě a spojoval je v novou pásku, jež začala obepínat celé bývalé společenství.

Láska k nezapomenuté domovině v Císařském lese (Kaiserwald) povolala na scénu mnoho spolupracovníků a přiměla je horlivě chopit se pera. Původně směřovalo úsilí našeho zasloužilého krajana Otta k cíli sestavit seznam adres. S tímto úkolem však rostla i očekávání a nasazení.

Nemělo by zůstat nezmíněno, že jedna tiskárna v Buchloe poskytla důvěru neznámému a zcela bezprostřednímu „uprchlíkovi" a přijala jeho rukopisy, aniž by se ptala na riziko zaplacení.

Dne 15. června 1949 vyšlo první číslo Heimatbriefu starého, kdysi císařsky svobodného horního města Horní Slavkov a okolí. Od počátku bylo do zpravodajství zahrnuto i devět sousedních obcí, totiž Poschitzau, Ziegelhütten, Gfell, Töppeles, Leßnitz, Stirn, Schönwehr, Rabensgrün a Müllersgrün, které patřily do farního obvodu Horního Slavkova (s výjimkou Ziegelhütten).

První Heimatbrief vyvolal u všech vděčnost, úlevu a radost, znamenal přece paprsek naděje, náznak naděje a onen proslulý stříbrný pruh na obzoru. Tento drobný sešitek ve formátu A5 pro nás už tehdy nebyl jen nějakým časopisem, nýbrž poslem domova, který obnovil duchovní spojení mezi krajany a znovu vzkřísil starou vlast slovem i obrazem.

Heimatbrief

- je pojítkem mezi vyhnanci našeho farního obvodu a upevňuje jejich soudržnost, - svolává čtenářskou obec na (výroční) krajanská setkání, sudetoněmecké dny o letnicích a další příležitosti, - udržuje spojení s naším patronátním městem Auerbach i.d. Opf. a dává mu nové impulsy, - informuje o politickém úsilí o právo na domov a sebeurčení a o jiných závažných tématech,

věta pokračuje na dalším listu ⟶