1955 ve starém říšském městě Norimberku s vystoupením tehdejšího bavorského ministerského předsedy Dr. Wilhelma Högnera, který prohlásil: „Vyhnání z domoviny zůstane vždy zločinem, i když ubohé mezinárodní právo pro něj nezná žádné odčinění. Právo na domovinu nepodléhá promlčení!";

1959 v rakouském hlavním městě se slavnostní pontifikální mší na Náměstí hrdinů (Heldenplatz) před Hofburgem;

1961 ve ctihodném dómském městě na Rýně, kde bývalý řídící starosta Berlína Willy Brandt zvolal ke shromážděným: „Německo nežije nikde silněji než ve vědomí svých vysídlenců z domoviny. Kdo dnes cestuje Spolkovou republikou, narazí všude na výsledek jejich práce, potká všude viditelný úspěch jejich výkonů. Obnova ve Spolkové republice by nikdy nepostupovala tak rychle a úspěšně, nikdy by nás od nuly nedostala tak daleko, kdyby nebylo velkého přílivu síly, znalostí a vůle, který k nám v neposlední řadě přišel od sudetských Němců.";

1962 se 400 000 účastníky, kteří ve 24 zvláštních vlacích, s více než tisícem autobusů a asi 20 000 soukromými vozidly zajistili ohromující příliv do metropole na Mohanu a na výstaviště;

1963 v hlavním městě „vzorné země" (Musterländle), kde na zahradní ploše na Killesbergu asi tisíc Chebanů (Egerländer) ve svých barevně zářících krojích propůjčilo slavnostní lesk celostátnímu setkání své „Gmoi";

1967 v Mnichově, kdy se tehdejší primátor Hans-Jochen Vogel napomínavě obrátil na pomlouvačná média: „Když někdo miluje svou domovinu a rád se k ní znovu a znovu vrací ve vzpomínkách, když sem přijede, aby se setkal se svými krajany, ještě zdaleka to neznamená, že je revanšista!";

1986 v bavorském hlavním městě, kdy spolkový kancléř Helmut Kohl na hlavním shromáždění před asi 60 000 účastníky ve smyslu potvrdil: „Na historické pravdě není co vykládat jinak, totiž že vyhnání bylo a zůstává bezprávím; nemůže to být poslední slovo v dějinách německo-slovanského sousedství." Ministerský předseda Franz Josef Strauß ve svém projevu mimo jiné uvedl: „Požadavek práva na domovinu a na sebeurčení je legitimní záležitostí. Zachovávat toto právo a zároveň podávat ruku ke smíření je jedinou schůdnou cestou, která může vést národy Evropy do mírové budoucnosti ve svobodě a lidské důstojnosti."

Na okraji působivých shromáždění a povznášejících bohoslužeb pod širým nebem se krajané mohli znovu a znovu srdečně vítat při osobních setkáních a mnoho krásných vzpomínek se pojí s těmito Sudetoněmeckými dny.

Vzpomínka je jediný ráj, z něhož nemůžeme být vyhnáni. Jean Paul

věta pokračuje na dalším listu ⟶