Před Bohem i světem se hlásíme o své právo na domov!
Na velkém shromáždění 5. srpna 1950 v Bad Cannstattu u Stuttgartu bylo před 50 000 vyhnanci z domova veřejnosti oznámeno následující slavnostní prohlášení:
Charta německých vyhnanců z domova
Vědomi si své odpovědnosti před Bohem a lidmi, vědomi si své příslušnosti ke křesťansko-západnímu kulturnímu okruhu, vědomi si svého německého národovectví a s vědomím společného úkolu všech evropských národů, rozhodli se zvolení zástupci milionů vyhnanců z domova po zralé úvaze a po zpytování svého svědomí učinit vůči německému lidu a světové veřejnosti
slavnostní prohlášení,
které stanoví povinnosti a práva, jež němečtí vyhnanci z domova považují za svůj základní zákon a za nezbytný předpoklad k dosažení svobodné a sjednocené Evropy.
My, vyhnanci z domova, se zříkáme msty a odplaty. Toto rozhodnutí je pro nás vážné a posvátné, ve vzpomínce na nekonečné utrpení, které zejména poslední desetiletí přineslo lidstvu.
Budeme všemi silami podporovat každé úsilí směřující k vytvoření sjednocené Evropy, v níž budou moci národy žít bez strachu a nátlaku.
Budeme tvrdou, neúnavnou prací spolupracovat na obnově Německa a Evropy.
Ztratili jsme svůj domov. Bezdomovci jsou na této zemi cizinci. Bůh postavil lidi do jejich domova. Násilně odloučit člověka od jeho domova znamená zabít ho na duchu. Tento osud jsme vytrpěli a prožili. Proto se cítíme povoláni požadovat, aby právo na domov bylo uznáno a naplněno jako jedno ze základních práv lidstva daných Bohem. Dokud však toto právo pro nás nebude naplněno, nechceme nečinně stát stranou, nýbrž chceme v nových, ušlechtilých formách chápavého a bratrského soužití spolupracovat a působit se všemi příslušníky svého národa. Proto požadujeme dnes stejně jako včera:
Stejná práva jako státní občané, nejen podle zákona, ale i ve skutečnosti každodenního života.
Spravedlivé a smysluplné rozdělení břemen poslední války na celý německý národ a čestné provedení této zásady.
Smysluplné začlenění všech profesních skupin vyhnanců z domova do života německého národa.
Aktivní zapojení německých vyhnanců z domova do obnovy Evropy.
Národy světa by měly cítit svou spoluodpovědnost za osud vyhnanců z domova, kteří byli utrpením této doby postiženi nejtěžeji. Národy by měly jednat tak, jak odpovídá jejich křesťanským povinnostem a jejich svědomí. Národy musí uznat, že osud německých vyhnanců z domova, stejně jako všech uprchlíků, je světovým problémem, jehož řešení vyžaduje nejvyšší mravní odpovědnost a povinnost k mimořádnému výkonu. Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby se z viny, neštěstí, utrpení, chudoby a bídy nalezla pro nás všechny cesta k lepší budoucnosti.
Wir klagen vor Gott und der Welt unser Recht auf die Heimat ein!
Bei der Großtagung am 5. August 1950 in Bad Cannstatt bei Stuttgart wurde vor 50.000 Heimatvertriebenen die nachstehende feierliche Erklärung der Öffentlichkeit bekanntgegeben:
Charta der deutschen Heimatvertriebenen
Im Bewußtsein ihrer Verantwortung vor Gott und den Menschen, im Bewußtsein ihrer Zugehörigkeit zum christlich-abendländischen Kulturkreis, im Bewußtsein ihres deutschen Volkstums und in der Erkenntnis der gemeinsamen Aufgabe aller europäischen Völker haben die erwählten Vertreter von Millionen Heimatvertriebenen nach reiflicher Überlegung und nach Prüfung ihres Gewissens beschlossen, dem deutschen Volk und der Weltöffentlichkeit eine
feierliche Erklärung
abzugeben, die die Pflichten und Rechte festlegt, welche die deutschen Heimatvertriebenen als ihr Grundgesetz und als unumgängliche Voraussetzung für die Herbeiführung eines freien und geeinten Europas ansehen.
1. Wir Heimatvertriebenen verzichten auf Rache und Vergeltung. Dieser Entschluß ist uns ernst und heilig im Gedenken an das unendliche Leid, welches im besonderen das letzte Jahrzehnt über die Menschheit gebracht hat.
2. Wir werden jedes Beginnen mit allen Kräften unterstützen, das auf die Schaffung eines geeinten Europas gerichtet ist, in dem die Völker ohne Furcht und Zwang leben können.
3. Wir werden durch harte, unermüdliche Arbeit teilnehmen am Wiederaufbau Deutschlands und Europas.
Wir haben unsere Heimat verloren. Heimatlose sind Fremdlinge auf dieser Erde. Gott hat die Menschen in ihre Heimat hineingestellt. Den Menschen mit Zwang von seiner Heimat trennen bedeutet, ihn im Geiste zu töten. Wir haben dieses Schicksal erlitten und erlebt. Daher fühlen wir uns berufen, zu verlangen, daß das Recht auf die Heimat als eines der von Gott geschenkten Grundrechte der Menschheit anerkannt und verwirklicht wird. Solange dieses Recht für uns nicht verwirklicht ist, wollen wir aber nicht zur Untätigkeit verurteilt beiseite stehen, sondern in neuen, geläuterten Formen verständnisvollen und brüderlichen Zusammenlebens mit allen Gliedern unseres Volkes schaffen und wirken. Darum fordern und verlangen wir heute wie gestern:
1. Gleiches Recht als Staatsbürger, nicht nur vor dem Gesetz, sondern auch in der Wirklichkeit des Alltags.
2. Gerechte und sinnvolle Verteilung der Lasten des letzten Krieges auf das ganze deutsche Volk und eine ehrliche Durchführung dieses Grundsatzes.
3. Sinnvollen Einbau aller Berufsgruppen der Heimatvertriebenen in das Leben des deutschen Volkes.
4. Tätige Einschaltung der deutschen Heimatvertriebenen in den Wiederaufbau Europas.
Die Völker der Welt sollen ihre Mitverantwortung am Schicksal der Heimatvertriebenen als den vom Leid dieser Zeit am schwersten Betroffenen empfinden. Die Völker sollen handeln, wie es ihren christlichen Pflichten und ihrem Gewissen entspricht. Die Völker müssen erkennen, daß das Schicksal der deutschen Heimatvertriebenen wie aller Flüchtlinge ein Weltproblem ist, dessen Lösung höchste sittliche Verantwortung und Verpflichtung zu gewaltiger Leistung fordert. Wir rufen Völker und Menschen auf, die guten Willens sind, Hand anzulegen am Werk, damit aus Schuld, Unglück, Leid, Armut und Elend für uns alle der Weg in eine bessere Zukunft gefunden wird.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.