Opatření Američanů se omezovala spíše na vojenské nezbytnosti, vůči civilnímu obyvatelstvu neprojevovali nenávist. Církevní průvod na Boží tělo vzbudil i jejich zájem a mohl se konat obvyklým způsobem.

Naše vesnice ležely v jakési „zemi nikoho" u demarkační linie v údolí Teplé a byly často navštěvovány a plundrovány ruskou soldateskou.

Do našeho města přicházelo stále více Čechů bez majetku, aby zde rozvinuli moc a obohatili se na majetku obyvatel. Dne 14. června začali se zatýkáním bývalých straníků a příslušníků jiných nacistických organizací, věznili je, vyslýchali a mučili na hradě v Lokti. Později politické vězně, včetně nevinně udaných, dodávali do proslulého tábora v Novém Rohlově; i tam byly na denním pořádku brutální týrání, i s následkem smrti.

Dne 17. července opustila naše město americká tanková jednotka, malý pěší útvar zůstal nejprve ještě zpátky.

V průběhu roku 1945 odsunuly české úřady s několika málo skrovnostmi vlakem nebo autobusem přes hranici do Saska říšskoněmecké, uprchlíky a evakuované, kteří se ve městě usadili. Při loučení nám tito prorokovali, že i my budeme muset opustit svou domovinu. My jsme nedůvěřivě odmítali: „Ale vždyť tady jsme přece doma."

Jak moc jsme se mýlili...

Dne 25. července museli bývalí němečtí váleční veteráni strhnout a rozbít pomník padlých na Zehentplatzu.

Zásobovací situace zůstávala napjatá. Nadále platilo přísné přídělové hospodářství se základními potravinami na potravinové lístky, které byly opatřeny nápisem „Deutsche" a měly nižší příděly. Zaměstnanci s těžkou prací, jako horníci pod zemí, dostávali přídavky, tzv. „české lístky". Denní, často hodiny trvající stání fronty, například na chléb nebo odstředěné mléko, zůstávalo pravidlem. Maso a uzeniny pro Němce nebyly. Jiné artikly, jako vzácná sůl, byly sotva k dostání, nebo jen výměnným obchodem.

Stát zavedl jako měnu českou korunu (Kč). Městská správa vydávala pro německé obyvatele zvláštní registrační lístky jako průkazy.

V létě a na podzim jsme ještě jednou sklidili úrodu; byla to naše poslední. Počáteční pověsti o „přesídlení" domácího obyvatelstva se potvrdily. Zavládl strach a bezradnost.

Když 1. prosince naše město opustila poslední americká jednotka, ukázali nám čeští mocipáni svou zvůlí a krutostí, kdo je nyní pánem v zemi. Horní Slavkov (Schlaggenwald) zažíval nejtěžší dobu své historie. Bezpráví, jemuž byli němečtí obyvatelé vystaveni, se s každým dnem stávalo zjevnějším. Represálie se zdály být bezbřehé, mimo jiné šlo o:

- Zabavování bytů a domů, jejichž majitelé museli hledat nouzový přístřešek jinde, nebo za setrvání platit nájem;

- Vyvlastnění všech nemovitostí bez náhrady, především podniků, obchodů a statků, v nichž dosavadní vlastníci směli někdy z milosti pracovat dál jako zaměstnanci. „Správce", který věci vůbec nebo jen málo rozuměl, si nyní hrál na šéfa;

- Odvlečení rodinných příslušníků zatčených nebo celých rodin do vnitrozemí ČSSR na nucenou práci v dolech nebo v zemědělství. Čeští sedláci a funkcionáři si tyto nucené pracovníky po jejich příjezdu na místo nasazení mohli vybírat jako na trhu s otroky;

- Domovní prohlídky se zabavováním cenného soukromého majetku;

- Odevzdání rozhlasových a hudebních nástrojů, psacích strojů, elektrických a sportovních přístrojů, sbírek všeho druhu, šperků a jiných cenných předmětů;

- Nošení bílých pásek na paži pro každého Němce (němec); pouze Němci uznaní Čechy za „antifašisty" nosili červené pásky, dostávali české potravinové lístky, směli si ponechat své byty a později se s celým zařízením „vystěhovat";

- Občasný zákaz vycházení mezi soumrakem a rozedněním;

- Ponechávání domovních dveří otevřených ve dne i v noci;

- Noční kontroly s prohlížením průkazů totožnosti;

- Zákaz vstupu do lesa;

- Zákaz opouštět město nebo použít železnici bez zvláštního povolení;

- Zákaz navštěvovat hostince nebo kino;

- Čištění náhonu a zametání ulic v neděli (v době mše svaté);

věta pokračuje na dalším listu ⟶