„Essn u Trinkn hält Leib u Söl zåmm." – Toto přísloví o vyvážené stravě bylo u nás rozšířené, aniž by to kdy přerostlo v hodování. Lidé žili skromně, jídlo a pití postačovaly jejich nárokům, na vybíranost se příliš nehledělo. Strava měla odpovídat pracovnímu rytmu, poznamenanému většinou těžkou fyzickou prací. Kromě toho o kvalitě toho, co se dostalo na stůl, rozhodovaly aktuální hospodářské možnosti. Znovu a znovu bylo třeba přečkávat válečná a nouzová období, která vždy přinášela omezení v zásobování potravinami, a mnohým z nás dodnes živě utkvěly v paměti barevné potravinové lístky z druhé světové války s příděly udávanými v gramech. Nezaměstnanost mezi oběma velkými válkami k tomu ještě přidala, takže jídla vycházela ještě skromněji, a tak byl leckdy „Šmalhaus" kuchmistrem. A na jídle se dalo dále šetřit, když se rodinný rozpočet ukázal jako příliš krátký.

Tím větší chválu si zasloužily naše matky a ženy, když se jim znovu a znovu nějak podařilo, navzdory všem nedostatkům, zásobit své rodiny chutnými jídly v dostatečném množství. „Wåssåsuppm u ä Schnietz Bråud¹⁾" (vodová polévka a krajíc chleba) nebo „Eådeppl, Buttå u Sålz" (brambory, máslo a sůl) se přitom brala jako běžná jídla, na která často čekala řada hladových krků.

Ale i v lepších časech zůstal jídelníček v podstatě stejný. Nepostradatelnými a základními surovinami pro mnohá jídla naší česko-rakouské kuchyně byly mouka a brambory. Chybně by však soudil ten, kdo by chtěl náš jídelníček proto zařadit jako jednotvárný nebo dokonce primitivní. Naše kuchyně vůbec nebyla nevynalézavá. Tak se z mouky s odpovídajícími přísadami daly připravit například známé české knedlíky, omelety, lívance²⁾, nudle a – na církevní svátky – koláče všeho druhu, z brambor, vařených nebo „zelených" (= syrových strouhaných), rovněž různé knedlíkové nebo pánvičkové pokrmy, dále přílohy nebo saláty. Spojení obojího tvořilo základ řady dalších „výživných jídel", např. „Eådepplbiåzl³⁾, Puffå⁴⁾, Schtoppålå⁵⁾" a dalších receptů. Denní chléb, míchaný z žitné a pšeničné mouky, patřil jako důležitá základní potravina na první místo. Jeho malí „příbuzní", housky, se daly koupit v mnoha podobách, například jako „Hirlå" (rohlíky) nebo pletené makové housky.

Rády se viděly vydatné polévky, s krupicí, kroupami, ovesnými vločkami nebo „Fanzl" (omeletou) jako vložkou, a hutný jednohubkový pokrm. Kuchařka jej stejně jako většinu oblíbených omáček zahušťovala sytou jíškou.

„Masité radosti" jako pečeně, řízky, naložené, dušené nebo vařené, bývaly vzácnější, a pokud se objevily, tak jen v menším množství, častěji se naopak jedlo mleté maso (sekaná pečeně nebo karbanátky, podle tvaru také karbonádle nebo mleté maso zvané „falešný zajíc"). Vnitřnosti, jako játra, plíce a ledvinky („Sauers"), stejně jako jitrnicová polévka, sloužily jako levné a vítané zpestření.

Jako sváteční pečeně se o Velikonocích objevovalo mladé kůzle, o posvícení a o Vánocích husy a kachny, ale i slepice a králíci z vlastního domácího chovu drobného zvířectva.

Ryby – s výjimkou slaných sleďů, tehdy ještě takzvaného „jídla chudých lidí" – obohacovaly slavnostní tabuli především na Štědrý večer a na Silvestra v podobě kapra.