Ze zeleniny se především používala žlutá řepa (mrkev), okurky, karfiol (květák), kedlubny, hlávkový salát, pórek, rebarbora, ředkvičky, červená řepa, celer a špenát, z koření pak často kopr, česnek, petržel a „Wettälä" (pažitka), přičemž potřebu bylo možné pokrýt jen zčásti z většinou malých užitkových zahrádek. Nepostradatelné, na podzim vlastnoručně naklouzané kysané zelí ze dřevěného sudu, servírované syrové nebo vařené, pak v zimě dodávalo potřebné vitamíny, a nakládané okurky z vysokých sklenic potěšily jako výživná příloha. Jako kompot sloužilo zavařené jádrové a peckové ovoce, rybíz a angrešt, stejně jako rodinou nasbírané, někdy i od podomních obchodníků přikoupené „Schwarz- u Graslzbeer⁶⁾" (borůvky a brusinky), maliny a jeřabiny, neboť využívání rostlin a plodů z pole a lesa mělo obecně přední místo. Jižní ovoce, kromě pomerančů a citronů, bylo v obchodech k dostání jen zřídka, a i to bylo sotva dostupné cenou.

Z nápojů se k snídani a také odpoledne připravovala především oblíbená sladová káva s čekankou (s přídavkem fíků), černý a bylinkový čaj nebo mléko. Stolní voda se pila jako „Gießhübler Sauerbrunn". Osvěžující limonády se v létě daly levně vyrobit ze sody a vinné kyseliny, obohacené malinovým sirupem. Pivo jsme my děti nosili otci naberačkou do sklenice (loudění cestou vyvolávalo nesouhlasné svraštění čela); lahvové pivo bývalo v domácnostech zásobou vzácně. Víno, kromě toho, co se doma připravovalo z plodů šípku a trnky nebo z bezinkových květů, se na domácím „nápojovém lístku" objevovalo jen málokdy.

Celkově vzato, naše měšťanská kuchyně poskytovala dobrou a solidní domácí stravu. Obešla se bez extravagance dnešní jemné kuchyně. Z množství chutných jídel se dal sestavit skutečně zajímavý a pestrý jídelníček, v němž se opakování objevovala jen náhodně nebo záměrně. Některé recepty se dodnes ukazují jako vyloženě specialitové, schopné uspokojit i zavilé labužníky.

Na vesnici se jedlo jednodušeji, ale výživněji, přičemž selka ve větší míře sahala po vlastních produktech vlastního statku.

Co se týče denního rozvržení jídel, snídaně o všedních dnech se sladovou a mléčnou kávou, chlebem s různými marmeládami, také „Hätschäpätsch" (šípkovým džemem), nebo s namočeným chlebem vycházela vcelku skromně. V sobotu doplnily nabídku housky, v neděli snad kousek makového závinu. Hlavní důraz ale jednoznačně ležel na teplém obědě, na který nikdo rád nerezignoval. Nezadarmo nosily pilné „Essntrochäweiwä" (nosičky jídla) hotová jídla, teple zabalená, z domácího sporáku až do továrny. Pití kávy i odpoledne bylo v některých rodinách obvyklé. Večeři přisuzoval spíše podřadný význam.

Potraviny, jídla a zbytky nacházely místo v „Ålmät", zvláštní dřevěné jídelní skříni, která stávala na suchém, chladném a vzdušném místě v domovní chodbě. I studené kamenné stupně sklepních schodů nahrazovaly tehdy ještě neznámou ledničku. Mléko a další rychle se kazící potraviny se tam daly nějakou dobu uchovat.

Kuchyňské náčiní, jednoduše a účelně zhotovené, mělo ruční klikový pohon, tak mlýnek na maso, strouhací stroj na strouhanku, mlýnek na kávu i šrotovník. Vaření tehdy vyžadovalo ještě více ruční práce; šlehání bílků a zpracovávání kynutého těsta bylo namáhavou činností, a hospodyně stávaly u sporáku déle. Elektrické kuchyňské pomocníky trh ještě neznal. Přesto byly

věta pokračuje na dalším listu ⟶