Spolkovou místností byl hostinec „U Chebana" (Zum Egerländer). V roce 1928 byl vysvěcen prapor Gmoi. Jeho podoba: jedna strana černo-červeno-zlatá s vyšitým znakem města, druhá strana zelenožlutá se znakem města Chebu (symbol Chebanů). Podařilo se ho zachránit i přes vysídlení. Místní spolek se s delegacemi účastnil místních slavností atd. a byl vždy zastoupen na spolkových sjezdech. Při pohřbu Josefa Hofmanna dne 21. 6. 1943 v Karlových Varech – byl mimo jiné etnografem, vlastivědným básníkem, poslancem pražského zemského sněmu – vystoupila Eghalanda Gmoi naposledy jednotně.
Po vysídlení vznikly nové místní spolky. Ty se starají o to, aby tradice zůstaly zachovány a byly předávány dalším generacím.
Odbory
Odborové hnutí vzniklo a rozvíjelo se ve všech státech ze vzájemného vztahu mezi na mzdě závislým dělnictvem a kapitalistickými formami výroby a hospodářství.
V přehledu spolků existujících ve městě v roce 1898 jsou uvedena tato sdružení, svou povahou odborová: Podpůrný spolek soustružníků porcelánu, místní skupina porcelánových dělníků, Unie skláren, Spolek soukromých úředníků a mistrů. Podrobnosti o jejich činnosti nejsou známy.
Odpovídajíc hospodářské struktuře, dosáhly odbory na významu v monarchii teprve na počátku 20. století. Horní Slavkov měl po roce 1918 silnou místní skupinu svazu „Skláři a keramici, sídlo Teplice-Šanov".
Právní postavení odborů bylo v té době ještě slabé. Sociální zákonodárství bylo teprve v plenkách. Spory mezi smluvními stranami se vedly nekompromisně. V polovině třicátých let využil jeden podnik legální stávky jako záminky k okamžitému propuštění všech členů zvoleného podnikového výboru. Trvalo více než rok, než se jejich znovupřijetí podařilo prosadit u soudu.
Nepopsatelná byla bída lidí za nezaměstnanosti. Organizovaní dělníci dostávali z odborové pokladny řádnou podporu po 26 týdnů a krizovou podporu po 13 týdnů, pokud splňovali podmínky. Stát k tomu poskytoval příspěvek. Ti, kteří vyčerpali podporu, a neorganizovaní byli odkázáni na takzvané „czech-karty" – potravinové poukázky v hodnotě 10 korun pro jednotlivce a 25 korun pro rodiny týdně. Pro srovnání: pracovní příjem mužů činil v roce 1930 přibližně 90–170 korun týdně.
Tradičně demonstrovali odboráři a jejich rodinní příslušníci prvního máje za větší sociální spravedlnost. Řečníci na prvomájových shromážděních poukazovali na znevýhodňování zaměstnanců, ale zabývali se i obecnými a aktuálními politickými tématy.
Výše uvedené výklady platí obdobně i pro členy dalších odborů, jako například Svazu koželuhů, Mezinárodního svazu kovodělníků atd.
Als Vereinslokal diente die Gastwirtschaft „Zum Egerländer". Im Jahre 1928 wurde die Gmoifahne geweiht. Ihr Aussehen: eine Seite schwarz-rot-gold mit eingesticktem Stadtwappen, die andere Seite grün-gelb mit dem Wappen der Stadt Eger (Symbol der Egerländer). Sie konnte über die Vertreibung gerettet werden. Der Ortsverein nahm mit Abordnungen an örtlichen Festen usw. teil und war bei den Bundesfesten stets vertreten. Bei Josef Hofmanns Beerdigung am 21.6.1943 in Karlsbad – er war u.a. Volkskundler, Heimatdichter, Abgeordneter im Prager Landtag – trat die Eghalanda Gmoi zum letzten Male geschlossen in Erscheinung.
Nach der Vertreibung entstanden neue Ortsvereine. Sie sorgen dafür, daß die Traditionen erhalten bleiben und von den kommenden Generationen weitergetragen werden.
Gewerkschaften
Die Gewerkschaftsbewegung entstand und entwickelte sich in allen Staaten aus der Wechselbeziehung zwischen der lohnabhängigen Arbeiterschaft und den kapitalistischen Produktions- und Wirtschaftsformen.
In einer Übersicht über die 1898 in der Stadt bestehenden Vereine sind folgende, dem Wesen nach gewerkschaftliche Vereinigungen aufgeführt:
Unterstützungsverein der Porzellandreher, Ortsgruppe der Porzellanarbeiter, Union der Glasarbeiter, Verein der Privatbeamten und Werkmeister.
Einzelheiten über ihr Wirken sind nicht bekannt.
Entsprechend der Wirtschaftsstruktur erlangten die Gewerkschaften erst zu Beginn des 20. Jhs. in der Monarchie Geltung. Schlaggenwald besaß nach 1918 eine starke Ortsgruppe des Verbandes der „Glas- und Keramikarbeiter, Sitz Teplitz-Schönau".
Die Rechtsstellung der Gewerkschaften war zu dieser Zeit noch schwach. Die Sozialgesetzgebung steckte in den Kinderschuhen. Auseinandersetzungen der Tarifparteien wurden mit aller Härte geführt. Mitte der dreißiger Jahre hat ein Betrieb einen legalen Streik zum Anlaß genommen, alle Mitglieder des gewählten Betriebsrates fristlos zu entlassen. Es dauerte mehr als ein Jahr, bis ihre Wiedereinstellung vor Gericht erstritten werden konnte.
Unbeschreiblich war das Elend der Menschen bei Arbeitslosigkeit. Die organisierten Arbeiter erhielten aus der Gewerkschaftskasse 26 Wochen lang ordentliche Unterstützung und 13 Wochen lang eine Krisenunterstützung, wenn die Voraussetzungen erfüllt waren. Der Staat gewährte dazu einen Zuschuß. Ausgesteuerte und Unorganisierte waren auf sogenannte „Czech-Karten" angewiesen. Das waren Lebensmittelgutscheine im Wert von 10 Kronen für Alleinstehende und 25 Kronen für Familien pro Woche. Zur Verdeutlichung: Das Arbeitseinkommen der Männer betrug im Jahre 1930 etwa 90 – 170 Kronen in der Woche.
Traditionell demonstrierten die Gewerkschaftsmitglieder und ihre Angehörigen am 1. Mai für mehr soziale Gerechtigkeit. Die Redner bei den Maikundgebungen wiesen auf Benachteiligungen der Arbeitnehmer hin, sprachen aber auch generelle und tagespolitische Themen an.
Vorstehende Ausführungen gelten sinngemäß für die Mitglieder der anderen Gewerkschaften, wie z.B. des Verbands der Lederarbeiter, des Internationalen Metallarbeiterverbandes usw.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.