Spolkovou místností byl hostinec „U Chebana" (Zum Egerländer). V roce 1928 byl vysvěcen prapor Gmoi. Jeho podoba: jedna strana černo-červeno-zlatá s vyšitým znakem města, druhá strana zelenožlutá se znakem města Chebu (symbol Chebanů). Podařilo se ho zachránit i přes vysídlení. Místní spolek se s delegacemi účastnil místních slavností atd. a byl vždy zastoupen na spolkových sjezdech. Při pohřbu Josefa Hofmanna dne 21. 6. 1943 v Karlových Varech – byl mimo jiné etnografem, vlastivědným básníkem, poslancem pražského zemského sněmu – vystoupila Eghalanda Gmoi naposledy jednotně.

Po vysídlení vznikly nové místní spolky. Ty se starají o to, aby tradice zůstaly zachovány a byly předávány dalším generacím.

Odbory

Odborové hnutí vzniklo a rozvíjelo se ve všech státech ze vzájemného vztahu mezi na mzdě závislým dělnictvem a kapitalistickými formami výroby a hospodářství.

V přehledu spolků existujících ve městě v roce 1898 jsou uvedena tato sdružení, svou povahou odborová: Podpůrný spolek soustružníků porcelánu, místní skupina porcelánových dělníků, Unie skláren, Spolek soukromých úředníků a mistrů. Podrobnosti o jejich činnosti nejsou známy.

Odpovídajíc hospodářské struktuře, dosáhly odbory na významu v monarchii teprve na počátku 20. století. Horní Slavkov měl po roce 1918 silnou místní skupinu svazu „Skláři a keramici, sídlo Teplice-Šanov".

Právní postavení odborů bylo v té době ještě slabé. Sociální zákonodárství bylo teprve v plenkách. Spory mezi smluvními stranami se vedly nekompromisně. V polovině třicátých let využil jeden podnik legální stávky jako záminky k okamžitému propuštění všech členů zvoleného podnikového výboru. Trvalo více než rok, než se jejich znovupřijetí podařilo prosadit u soudu.

Nepopsatelná byla bída lidí za nezaměstnanosti. Organizovaní dělníci dostávali z odborové pokladny řádnou podporu po 26 týdnů a krizovou podporu po 13 týdnů, pokud splňovali podmínky. Stát k tomu poskytoval příspěvek. Ti, kteří vyčerpali podporu, a neorganizovaní byli odkázáni na takzvané „czech-karty" – potravinové poukázky v hodnotě 10 korun pro jednotlivce a 25 korun pro rodiny týdně. Pro srovnání: pracovní příjem mužů činil v roce 1930 přibližně 90–170 korun týdně.

Tradičně demonstrovali odboráři a jejich rodinní příslušníci prvního máje za větší sociální spravedlnost. Řečníci na prvomájových shromážděních poukazovali na znevýhodňování zaměstnanců, ale zabývali se i obecnými a aktuálními politickými tématy.

Výše uvedené výklady platí obdobně i pro členy dalších odborů, jako například Svazu koželuhů, Mezinárodního svazu kovodělníků atd.