Spolkový život

Člověk je bytost společenská. Proto se cítí dobře, silně a pochopeně ve skupině sobě podobných. Mimo jiné i z tohoto důvodu vznikají spolky, sdružení, společnosti a družstva. Stát měl od počátku vliv na zakládání spolků – od úřední regulace jejich povolování přes vymezení právního postavení (§§ 21 a násl. BGB) až po zaručení svobody sdružování jako základního práva (čl. 9 německého Základního zákona). Založení a existence spolků, družstev atd. přímo souvisejí s dobovým prostředím i s duchovními, hospodářskými a politickými proudy své doby.

Následující výklad si v žádném případě nečiní nárok na úplnost, za což prosíme laskavého čtenáře o shovívavost. Záslužné působení zakladatelů, spolkových výborů, předsedů atd. tím není nijak zmenšeno, pokud jejich jména nejsou uvedena.

Střelecký spolek

Střelecký spolek v Horním Slavkově (Schlaggenwald) – „c. k. privilegovaný sbor ostrostřelců" – byl znám již na počátku 16. století. Je jisté, že – stejně jako v sousedních obcích – činnost střelců začala mnohem dříve. Střelci (střelecká chasa) používali k terčové střelbě kuše, později kulové pušky. Dochovaný střelecký řád pro střeleckou chasu nese letopočet 1533. Pro konání cvičení byly ve městě zřízeny dvě střelnice. Střelci pravidelně cvičili, pořádali soutěže, slavnosti, konali strážní službu a při státních a církevních svátcích pochodovali v průvodech. Stát i město spolek podporovali finančně.

Členové střeleckého sboru se mnohokrát osvědčili a vyznamenali. Za zásluhy o obranu a zajištění státu spolek obdržel od císaře pochvaly a uznání i značné dary. V archivu sboru bylo zaznamenáno, kdy a kolik střelců muselo být vysláno na jednotlivá válčiště.

V roce 1861 se střelci mohli nastěhovat do nově postavené střelnice na Hubu (Pinku). Budova zahrnovala spolkovou místnost, sál a prostory pro pohoštění hostů. Bylo zde devět střeleckých stanovišť, po třech ve spolkové místnosti, ve výčepu a v sále. Terče byly rozmístěny ve vzdálenosti 100, 150 a 200 m. Každé stanoviště mělo dva terče (1 × 2 m), každý s deseti kruhy. Po výstřelu bylo možné terč spustit dolů a druhý vytáhnout nahoru. Výsledek se ukazoval „lžící". Kromě toho existovalo telefonní spojení mezi střelnicí a terči. Při cvičeních se používaly kulové karabiny ráže 8–9 mm s mířidly.

V zimních měsících střelci stříleli šipkami na terče ve výčepu.

Prvního května se vždy konalo první ostré střílení. Při této příležitosti táhli střelci v čele s hudebním sborem se svým praporem na Pinku. Od počátku 19. století nosili střelci uniformu napodobující vojenský stejnokroj.

Velký význam měl samozřejmě prapor se symbolickou hodnotou. Poprvé je zmíněn roku 1716. Kolem roku 1800 zdobil střelecký prapor znak města, po císařské milosti bylo od roku 1867 možné použít říšského orla.