V roce 1823 navštívil velký básník naposledy náš domov, zůstal mu však v myšlenkách oddán až do konce svého života, neboť díky jeho přírodním pramenům, bohatství krajinných krás a nerostů nalezl uzdravení pro své tělo, radost a svěžest ducha pro svou mysl.

Horní Slavkov uctil Goethovu památku zřízením dvou pamětních desek. Jedna se nacházela v bývalé hostinské místnosti v radnici, kde Goethe pobýval, druhá byla umístěna na straně radnice směrem k náměstí. Obě desky nesly Goethův portrét a nápis, že velký mistr básnického umění pobýval v letech 1811 a 1818 v našem městě.

Požár radnice roku 1977 zničil i tuto pamětní desku.

Horniny prahor naší domoviny, jako živec, sklenec, žula (směs živce, křemene a slídy), rula (horninou granitu podobná hlubinná hornina), greisen (plynovou činností přeměněná žula) a křemeny, a výskyt především cínových a wolframových rud v různých podobách (jako druzy¹⁴), rudní zrno a kusy) a sloučeninách (jako cínovec a wolframit), k tomu výskyt četných dalších rud a nerostů, sloužily panu tajnému radovi k důkladným studiím a přispívaly k obohacení jeho rozsáhlých sbírek.

Malý výběr nálezů, které si Goethe mohl odnést „ze Schlackenwalde", i dnes dokládá bohatství „nerostného pokladu", jenž se skrývá v útrobách naší rodné země:

- ametyst, bílý a fialový (z hory Krudum), ozdobný křemen, - apatity, zelené, na cínové rudě, drahý kámen, - berylly, zelené, sloupovité, - hnědelezná ruda, pestré měděné rudy, - kazivec, fialovomodrý, krystaly krychlové, - sádrovcové krystaly, slída, slídová břidlice (biotit), - ruly, žuly (velmi bohaté na křemen), - karfolit, kusy, jemné jehličky, - chalkopyrit, mangánová ruda a leštěnec, - molybdenit, - opály, fosforit, křemeny (křišťál, záhněda a jiné), - wolframit, hnědý, černý, - cínovec, jako druzy, rudní zrno, hnědý, černý, - sfalerit (zinková ruda), černý, s chalkopyritem atd.

Kolem Goethova zájmu o geologii, o „mineralogizování", jak to sám nazýval, se váže i několik anekdot. Tak se jednou Goethe procházel s panem von Steinem po horách kolem Horního Slavkova a podle svého zvyku horlivě hledal vzácné kameny, když se strhl prudký déšť. Stein zneklidněl, zamrzelý deštěm chtěl domů. Goetha přitom nerušil ani déšť, ani neklid jeho společníka. Nakonec se pan von Stein rozhorlil a zvolal mrzutě: „Nuže, když máte tak vyhraněný zájem o kameny, k jakým kamenům byste počítal mě?" – Goethe klidně odpověděl: „K vápencům, milý příteli, když se na ně dostane voda, tak se zpění!"

Goethe opakovaně mluvil a psal o svých „milovaných Čechách". Při svých lázeňských cestách sice navštěvoval jen německy mluvící část země, dobře však věděl, že tam žijí dva národy, jejichž soužití nebylo prosto napětí. Jako světaznalý státník navázal kontakty i s předními Čechy. Jeho zájem o dějiny Čech a jeho osobní zkušenosti a zážitky se odrazily i v jeho díle, ve „Vilémových Wanderjahre" (Wilhelm Meisters Wanderjahre), ve „Spřízněných volbou" (Wahlverwandtschaften) a také ve „Faustovi". Goethe pokládal Čechy za součást Německa a pražskou Karlovu univerzitu tehdy považoval za jejich vědecké centrum.

věta pokračuje na dalším listu ⟶