⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Hrabě sám zůstal navždy nezvěstný.
Zámecká čeleď bloudila bez pána a dala se na krádeže; v této době snad získala cesta krudumským lesem jméno „Zlodějská cesta" (Diebsweg).
V jedné bouřlivé zimní noci se zříceniny hradu i s poklady propadly do země, a od té doby na Krudumu není čisto.
Krudumská Barborka
Na Pustině nechal mnoho let po zmizení krudumského hraběte jeden bohatý muž postavit statný dvůr. Měl jediné dítě, dívku jménem Barborka (Barberl). Jednoho dne šla dívka na Krudum sbírat bukvice. Když se unavila, lehla si do měkkého mechu a usnula. Náhle ucítila dotek jemné ruky, probudila se a spatřila krásnou, bíle oděnou paní a kolem sebe nádhernou zahradu plnou barevně zářících květin a plodů, uprostřed níž vesele šplouchala fontána. Kolem létali pestří ptáci a od květu ke květu poletovali motýli. Barborka se nemohla vynadivit. Bílá paní jí však mírným hlasem nařídila, aby ji následovala. Dívka si prohlédla všechny nádhery zahrady, pak přišly do loubí, na jehož konci stál nádherný zámek z bílého mramoru. Brány byly vyřezané ze slonoviny a opatřené zlatými zámky, střecha pokrytá lesknoucími se tolary a za okny visely těžké hedvábné závěsy.
Paní vedla Barborku dovnitř a šla s ní z jednoho patra do druhého. Dítě ztratilo veškerý strach a prosilo dokonce svou průvodkyni, aby jí ukázala i podzemní prostory. Ta se nejprve zdráhala, pak ustoupila, ale Barborka musela slavnostně slíbit, že přitom nebude ani mluvit, ani se smát, ani plakat. Cestou strčila paní dítěti něco do kapsy. Plna očekávání vstoupila Barborka do první klenuté místnosti, a jak byla zklamána! Stěny a strop byly potaženy černým suknem, na kterém se třpytily stříbrné hvězdy. Uprostřed prostoru však stála velká černá rakev, kolem níž hořely čtyři stříbrné svícny. Bílá paní přistoupila k rakvi, poklekla, zahalila si tvář a začala srdceryvně vzlykat. Barborka nevěděla, co se s ní děje, pak ji však zachvátil hluboký soucit, zapomněla na svůj slib a propukla také v hlasitý pláč.
Vtom se ozvala strašlivá rána, až se celý dům otřásl. Barborka upadla na zem, a když se probrala z mrákot – byla sama uprostřed lesa. Nejprve si myslela, že se jí to všechno jen zdálo. Když ale sáhla do kapsy a vytáhla velký, lesklý zlatý peníz, který jí bílá paní tajně vsunula, přepadl ji nesmírný strach. Běžela, jak jen ji nožky nesly, k otcovskému dvoru.
Ale nové zděšení ji naplnilo, neboť obě lípy u vrat dvora zmizely a pod domovními dveřmi si hrály cizí děti. V obytné světnici seděli neznámí lidé, a když zvolala: „Vždyť jsem přece Barborka od Hofbauerů, copak mě neznáte?", lidé se zasmáli a jeden pravil: „Ale kdepak se tu bereš? Vždyť tvůj otec je už mnoho let mrtvý, a já jsem od něj koupil dvůr; pověz přece, kde jsi tak dlouho byla, hodně jsi se změnila!" Tu se Barborka podívala do zrcadla a spatřila v něm starou, vrásčitou tvář. Zmocnil se jí strach a hrůza, utekla do lesů, postavila si na osamělém místě chatrč, žila z bobulí, hub a kořínků a už nikdy nevkročila na rodičovský dvůr.
Haadwaberl (Vřesová Barborka)
einer Wüstenei geworden und führte, selbst als es wieder aufgebaut war, noch den Namen „Wüstung".
Der Graf aber blieb für immer verschwunden.
Das Schloßgesinde irrte herrenlos umher und verlegte sich auf Diebereien; in dieser Zeit mag der Weg durch den Krudumwald den Namen „Diebsweg" erhalten haben.
In einer stürmischen Winternacht versanken die Ruinen der Burg samt ihren Schätzen, und von dieser Zeit an ist es auf dem Krudum nicht geheuer.
Das Krudumbarberl
Auf der Wüstung ließ viele Jahre nach dem Verschwinden des Krudumgrafen ein reicher Mann einen stattlichen Hof bauen. Er hatte ein einziges Kind namens Barberl. Eines Tages ging das Mädchen zum Krudum, um Buchnüsse zu sammeln. Müde geworden, legte es sich in das weiche Moos und schlief ein. Plötzlich fühlte es sich von einer zarten Hand berührt, erwachte und erblickte eine schöne, weißgekleidete Frau und ringsum einen herrlichen Garten voll farbenprächtiger Blumen und Früchte, in dessen Mitte ein Springbrunnen munter plätscherte. Bunte Vögel flogen umher, und Schmetterlinge gaukelten von Blüte zu Blüte. Barberl kam aus dem Staunen nicht heraus. Doch die weiße Frau gebot ihr mit milder Stimme zu folgen. Das Mädchen sah sich alle Herrlichkeiten des Gartens an, dann kamen sie in einen Laubengang, an dessen Ende ein wunderbares Schloß aus weißem Marmor stand. Die Tore waren aus Elfenbein geschnitzt und mit goldenen Schlössern versehen, das Dach mit blinkenden Talern gedeckt, und hinter den Fenstern hingen schwere seidene Vorhänge.
Die Frau führte Barberl hinein und ging mit ihm von einem Stockwerk zum anderen. Das Kind hatte alle Furcht verloren und bat sogar seine Begleiterin, ihm auch die unterirdischen Räume zu zeigen. Diese weigerte sich zuerst, dann gab sie nach, aber Barberl mußte feierlich versprechen, daß es dabei weder rede noch lache oder weine. Auf dem Wege steckte die Frau dem Kinde etwas in die Tasche. Voll Erwartung trat Barberl in das erste Gewölbe, und wie fühlte es sich enttäuscht! Die Wände und die Decke waren mit schwarzem Tuch verkleidet, auf dem silberne Sterne schimmerten. Mitten im Raume aber stand ein großer, schwarzer Sarg, um den vier silberne Leuchter brannten. Die weiße Frau trat zum Sarge, kniete nieder, verhüllte ihr Angesicht und fing an, herzerschütternd zu schluchzen. Barberl wußte nicht, wie ihm geschah, dann aber erfaßte es tiefes Mitleid, es vergaß sein Versprechen und brach auch in lautes Weinen aus.
Da tat es einen ungeheuren Knall, so daß das ganze Haus erzitterte. Barberl stürzte zu Boden, und wie es aus seiner Betäubung erwachte – war es allein mitten im Walde. Es glaubte zunächst, dies alles nur geträumt zu haben. Als es aber in die Tasche griff und ein großes, blankes Goldstück hervorzog, das ihm die weiße Frau heimlich zugesteckt hatte, überfiel es eine unsägliche Angst. Es lief, so schnell es die kleinen Füße tragen konnten, dem väterlichen Hofe zu.
Aber neuer Schrecken erfüllte es, waren doch die beiden Linden am Hoftor verschwunden, und unter der Haustüre spielten fremde Kinder. In der Wohnstube saßen unbekannte Menschen, und als es rief: „Ich bin doch das Hofbauer-Barberl, kennt Ihr mich denn nicht?", da lachten die Leute, und einer sprach: „Ei, wo kommst denn Du her? Dein Vater ist ja schon viele Jahre tot, und ich habe den Hof von ihm gekauft; erzähle doch, wo Du so lange gewesen bist, Du hast Dich ja sehr verändert!" Da sah Barberl in den Spiegel und erblickte darin ein altes, runzeliges Gesicht. Furcht und Schrecken ergriffen es, es floh in die Wälder, baute sich an einsamer Stelle eine Hütte, lebte von Beeren, Pilzen und Wurzeln und betrat nie mehr den elterlichen Hof.
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.