Bratr dvojče

Když náš pan děkan Bühl znovu jednou dostal nového kaplana, měl tentokrát zvláštní štěstí. Tento mladý duchovní jménem Anton Pinzka uměl prostě všechno, pocházel totiž ze selského statku. Protože k farnosti patřilo i hospodářství, bylo možno vidět pana kaplana na farních polích, jak oře, seje, seká a hospodaří.

Jednoho dne vyjel s párem volů, aby z Grünlasu přivezl fůru uhlí. Když na Janově mostě v Lokti povoloval „šlajf" (ruční brzdu) na voze, spadly mu při shýbání brýle a rozbily se. Co teď, jak řekl Zeus. Brýle hned odnesl k hodináři, aby si je mohl vzít na zpáteční cestě. Když pak jel dál nahoru na Goldberg a nechal svůj potah trochu vydechnout, přišel právě kolem počestný Slavkovan, udiveně se zastavil, sáhl si do vousů, protřel si oči a pomalu se přiblížil k povozu. „Promiňte, pane! Nemá pán u nás náhodou bratra, který je duchovním?" – Náš kaplan udiveně pohlédl na přívětivého starce a poznal v něm souseda. Jako veselý člověk podlehl škodolibosti a odpověděl: „Nu ovšemže – náš nový pan kaplan, jo, jo, to je můj bratr! Vyřiďte mu prosím pěkně pozdrav, až ho uvidíte!" – S mnoha úklonami to starý pán slíbil a znovu a znovu vyjadřoval údiv nad velkou podobností. „Úplně jako důstojný pan kaplan vypadáte!" – „Jo, víte, my jsme přece dvojčata," odpověděl mu tento se smíchem a jel dál.

Následujícího dne, když pan kaplan šel na vyučování, přišel k němu ten dobrý stařík od „Staré školy" (nájemního domu) naproti faře a horlivě mu vyprávěl, že včera potkal za Lokti dvojče pana kaplana a že mu má vyřídit pěkné pozdravy od pana bratra a že by se pan kaplan měl zase jednou ozvat. „Děkuji pěkně," řekl kaplan, „a jak vypadá, ten můj bratr?" – „Úplně jako pan kaplan, jenom bez brýlí a ne tak duchaplně, dovolíte-li." –

Tu se náš kaplan Anton Pinzka rychle rozloučil, protože stěží zadržoval smích.

„Starý"

Jedním z žertovných zvyků z města i venkova s houževnatou životností bylo předávání „starého". Už děti si večer při rozcházení předávaly „starého" lehkým úderem do paže nebo do zad, který ten poslední udeřený musel symbolicky odnést domů. Za soumraku pak bylo v uličkách ještě jednou divoké pobíhání a křik, protože nikdo si nechtěl „starého" nechat, až netrpělivé matky ve dveřích domu začaly nadávat: „Teď si musíte ty vaše zadky ještě jednou pořádně nařezat!"

Na vsi provozoval „starý" jiného druhu své nekalosti, zejména během mlácení. Ten první, kdo byl s mlácením hotov, vyrobil slaměnou panenku, kterou pak sousedovi pro legraci propašoval do domu. Odtud dělala panenka, jež měla ztělesňovat „starého", kolo po vesnici, dokud neskončila u toho, kdo byl s mlácením hotov nejpozději, v řezačce.

Jednou zvláštní „starý" držel celou obec v napětí. Kdosi, komu ta legrace stála za výdaje, oblékl panenku do sukně a kalhot, uvázal jí masku a nasadil jí „polocilindr". Začalo to tak, že jednou v noci vzbudila jedna strachy se třesoucí matka své syny, kteří měli udělat nohy chlapíkovi dřepícímu u vrat stodoly. Oba, ozbrojení klacky, se opatrně přiblížili k nehybné postavě a teprve zblízka poznali, že sedli na lep strašákovi. Třetí večer seděl na domovní lavici a pořádně vystrašil jednu dívku. Pár ran bičem od jejího otce zůstalo – přirozeně – bez účinku. Pak ho jeden sedlák, jedoucí pro uhlí, nalezl jako černého pasažéra na svém voze. Krátce se rozhodl a hodil ho na korbu jedoucího nákladního auta, čímž se „starý" dostal z místního dohledu. V Altsattlu ho pak sedlák viděl, jak se posměšně culí na nákladu uhlí jiného vozu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶