Bratr dvojče
Když náš pan děkan Bühl znovu jednou dostal nového kaplana, měl tentokrát zvláštní štěstí. Tento mladý duchovní jménem Anton Pinzka uměl prostě všechno, pocházel totiž ze selského statku. Protože k farnosti patřilo i hospodářství, bylo možno vidět pana kaplana na farních polích, jak oře, seje, seká a hospodaří.
Jednoho dne vyjel s párem volů, aby z Grünlasu přivezl fůru uhlí. Když na Janově mostě v Lokti povoloval „šlajf" (ruční brzdu) na voze, spadly mu při shýbání brýle a rozbily se. Co teď, jak řekl Zeus. Brýle hned odnesl k hodináři, aby si je mohl vzít na zpáteční cestě. Když pak jel dál nahoru na Goldberg a nechal svůj potah trochu vydechnout, přišel právě kolem počestný Slavkovan, udiveně se zastavil, sáhl si do vousů, protřel si oči a pomalu se přiblížil k povozu. „Promiňte, pane! Nemá pán u nás náhodou bratra, který je duchovním?" – Náš kaplan udiveně pohlédl na přívětivého starce a poznal v něm souseda. Jako veselý člověk podlehl škodolibosti a odpověděl: „Nu ovšemže – náš nový pan kaplan, jo, jo, to je můj bratr! Vyřiďte mu prosím pěkně pozdrav, až ho uvidíte!" – S mnoha úklonami to starý pán slíbil a znovu a znovu vyjadřoval údiv nad velkou podobností. „Úplně jako důstojný pan kaplan vypadáte!" – „Jo, víte, my jsme přece dvojčata," odpověděl mu tento se smíchem a jel dál.
Následujícího dne, když pan kaplan šel na vyučování, přišel k němu ten dobrý stařík od „Staré školy" (nájemního domu) naproti faře a horlivě mu vyprávěl, že včera potkal za Lokti dvojče pana kaplana a že mu má vyřídit pěkné pozdravy od pana bratra a že by se pan kaplan měl zase jednou ozvat. „Děkuji pěkně," řekl kaplan, „a jak vypadá, ten můj bratr?" – „Úplně jako pan kaplan, jenom bez brýlí a ne tak duchaplně, dovolíte-li." –
Tu se náš kaplan Anton Pinzka rychle rozloučil, protože stěží zadržoval smích.
„Starý"
Jedním z žertovných zvyků z města i venkova s houževnatou životností bylo předávání „starého". Už děti si večer při rozcházení předávaly „starého" lehkým úderem do paže nebo do zad, který ten poslední udeřený musel symbolicky odnést domů. Za soumraku pak bylo v uličkách ještě jednou divoké pobíhání a křik, protože nikdo si nechtěl „starého" nechat, až netrpělivé matky ve dveřích domu začaly nadávat: „Teď si musíte ty vaše zadky ještě jednou pořádně nařezat!"
Na vsi provozoval „starý" jiného druhu své nekalosti, zejména během mlácení. Ten první, kdo byl s mlácením hotov, vyrobil slaměnou panenku, kterou pak sousedovi pro legraci propašoval do domu. Odtud dělala panenka, jež měla ztělesňovat „starého", kolo po vesnici, dokud neskončila u toho, kdo byl s mlácením hotov nejpozději, v řezačce.
Jednou zvláštní „starý" držel celou obec v napětí. Kdosi, komu ta legrace stála za výdaje, oblékl panenku do sukně a kalhot, uvázal jí masku a nasadil jí „polocilindr". Začalo to tak, že jednou v noci vzbudila jedna strachy se třesoucí matka své syny, kteří měli udělat nohy chlapíkovi dřepícímu u vrat stodoly. Oba, ozbrojení klacky, se opatrně přiblížili k nehybné postavě a teprve zblízka poznali, že sedli na lep strašákovi. Třetí večer seděl na domovní lavici a pořádně vystrašil jednu dívku. Pár ran bičem od jejího otce zůstalo – přirozeně – bez účinku. Pak ho jeden sedlák, jedoucí pro uhlí, nalezl jako černého pasažéra na svém voze. Krátce se rozhodl a hodil ho na korbu jedoucího nákladního auta, čímž se „starý" dostal z místního dohledu. V Altsattlu ho pak sedlák viděl, jak se posměšně culí na nákladu uhlí jiného vozu.
Der Zwillingsbruder**
Als unser Herr Dechant Bühl wieder einmal einen neuen Kaplan erhielt, hatte er diesmal besonderes Glück. Dieser junge Geistliche namens Anton Pinzka konnte einfach alles, stammte er doch aus einem Bauernhof. Da zur Pfarrei auch Landwirtschaft gehörte, sah man den Herrn Kaplan auf den Pfarrfeldern pflügen, sähen, mähen und herumfuhrwerken.
Eines Tages zog er mit dem Ochsengespann aus, um von Grünlas eine Fuhre Kohlen zu holen. Als er in Elbogen auf der Johannisbrücke die „Schleif" (Handbremse) am Wagen aufdrehte, fielen ihm beim Bücken die Augengläser herab und zerbrachen. Was tun, sprach Zeus. Er brachte die Brille sogleich zum Uhrmacher, damit er sie auf dem Rückweg wieder mitnehmen konnte. Als er dann weiter den Goldberg hinauffuhr und seine Zugtiere ein wenig ausschnaufen ließ, kam just ein biederer Schlaggenwalder daher, blieb verwundert stehen, griff sich in seinen Bart, rieb sich die Augen und kam langsam zum Fuhrwerk heran. „Entschuldigen der Herr! Hat der Herr nicht einen Bruder bei uns, der ein geistlicher Herr ist?" – Unser Kaplan blickte erstaunt auf den freundlichen Alten und erkannte ihn als einen Nachbarn. Als lustiger Mensch überkam ihn der Schalk, und er erwiderte: „Nu fralich – engän neiä Herr Kâplån, jå, jå, dees is mei Broudä! Richt'n S' fei än schöin Gruß aus, wenn S'n se(h)än!" – Mit vielen Bücklingen versprach dies der alte Herr und äußerte sich immer wieder voller Staunen über die große Ähnlichkeit. „Akkurat wie der Hochwürdige Herr Kaplan schaun S' aus!" – „Jå, wiss'n S', miä san hålt Zwillingsbröidä", gab dieser ihm lachend zur Antwort und fuhr weiter.
Am nächsten Tag, als der Herr Kaplan zum Unterricht ging, kam der gute Alte von der dem Pfarrhaus gegenüberliegenden „Alten Schule" (ein Mietswohnhaus) auf ihn zu und erzählte ihm eifrig, daß er gestern hinter Elbogen den Zwillingsbruder vom Herrn Kaplan getroffen habe und dem Herrn Kaplan schöne Grüße vom Herrn Bruder bestellen und daß der Herr Kaplan wieder einmal etwas von sich hören lassen solle. „Danke schön", sagte dieser, „wie sieht er denn aus, mein Bruder?" – „Akkurat wie der Herr Kaplan, nur ohne Brille und nicht so geistig, wenn Sie erlauben." –
Da verabschiedete sich unser Kaplan Anton Pinzka schnell, weil er sich das Lachen kaum verbeißen konnte.
Der „Ålte"
Einer von den scherzhaften Bräuchen aus Stadt und Land mit zäher Lebensdauer war das Weitergeben des „Ålten". Schon die Kinder gaben am Abend beim Auseinandergehen den „Alten" durch einen leichten Schlag gegen den Arm oder Rücken weiter, den der zuletzt Geschlagene symbolisch mit heimnehmen mußte. Da gab es in der Dämmerung auf den Gassen noch einmal ein wildes Gerenne und Geschrei, weil keiner den „Ålten" behalten wollte, bis die ungeduldigen Mütter unter der Haustüre zu schimpfen anfingen: „Öitzä möin döi Ranzn nuch ämål an Droosch uäfångä!"
Am Dorf betrieb ein „Ålter" anderer Art sein Unwesen, vor allem während des Drusches. Der erste, der damit fertig wurde, fertigte eine Strohpuppe an, die er dem Nachbarn zum Schabernack in das Haus schmuggelte. Von hier aus machte die Puppe, die den „Ålten" verkörpern sollte, im Ort die Runde, bis sie bei dem, der mit dem Drusch am längsten zu tun hatte, in der Häckselmaschine endete.
Einmal hielt ein ganz besonderer „Ålter" den Ort in Atem. Einer, der sich den Spaß was kosten ließ, bekleidete die Puppe mit Rock und Hose, band ihr eine Maske um und stülpte ihr einen „Halbkracher" über. Es begann damit, daß eine vor Angst schlotternde Mutter eines Nachts ihre Söhne weckte, die einem am Scheunentor hockenden Kerl Beine machen sollten. Die beiden, mit Knüppeln bewaffnet, näherten sich vorsichtig der regungslosen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.