Zlodějská chátra to u nás doma neměla lehké. Dělal se s ní krátký proces, jak dokazuje tato malá pouliční historka:

„Af dä Tröib, dåu wår ä Döib, af dä Donnå håm s'n gfångä, af'm Groom, dåu håm s'n gschloogn, af dä Peint, dåu håut ä greint, u am Turm, dåu is ä gschturm."

(Na trhu byl zloděj, na Donavě ho chytili, na příkopu ho zbili, na návsi plakal, a na věži ho popravili.)

Pane profesore, teď se musí utíkat!¹⁾

Benjau Tonl, ve městě známý „lump"²⁾, neustále vymýšlel klukoviny.

Jednou stál na náměstí pod kaštany. Když uviděl starého a ctihodného profesora Korba, jak jde náměstím nahoru, měl už plán hotový. Šel přes ulici k lékárně, která byla přes polední přestávku zavřená, postavil se pod zvonek a plakal. Profesor se ho soucitně zeptal na důvod. Chlapec za prudkého vzlykání ukázal na tlačítko zvonku a naznačil, že by ho měl profesor zmáčknout, protože sám je na to příliš malý, ale naléhavě potřebuje lék. Starý pán to hned pochopil, natáhl ukazováček a – zmáčkl tlačítko. V tom okamžiku ale Tonl obživl, pláč a vzlykání byly jako by odfouknuty, dřepl si, opřel ruce o kolena, díval se tak zdola na svou „oběť" a řekl: „Pane profesore, teď se musí utíkat", otočil se, běžel přes náměstí do Schandarmgassl³⁾ a zmizel. Mezitím se nahoře otevřelo okno, pana profesora se ptali, co si přeje, a on se ještě musel omlouvat za svůj dobrý skutek.

1) teď se musí utíkat! 2) uličník 3) Četnická ulička

Daňová poctivost

Kdo si ještě vzpomene, že Klementschuster (obuvník Klement) daňové výměry zaslané mu berním úřadem v Lokti bez okolků házel do náhonu se slovy: „Dåu gäiht's hie, wåut's herkummä sat's!" –

(Spisovně: Jděte zase tam, odkud jste přišly! –

Poznámka: Náhon ústí v Lokti do Ohře.)

Schulzidackel

Když se kolem roku 1910 objevil jistý Schulze z Hamburku s prázdnými kapsami, netušil nikdo, že tomuto muži v starém horním městě rozkvete sláva nesmrtelnosti.

Chodil s kloboukem v ruce ode dveří ke dveřím žebrat, přitom mluvil spisovnou němčinou a brzy se ukázal jako podivín, kterému školní mládež dala přezdívku „Schulzidackel". Ať se objevil kdekoli, zněl tento pokřik. Schulze sice na zlobivé kluky nadával, ale mnoho tím nezmohl. Naopak: jeden vtipný školák dokonce zhudebnil posměšný pokřik do hvizdu čtyř krátkých tónů:

Schul-zi-dak-kel! Tento hvizd se líbil mladým i starým tak dobře, že se – i v jiných výškách tónu – stal a zůstal nejlepším akustickým signálem k hledání, shromažďování a poznávání mezi Slavkovany doma i v cizině.

věta pokračuje na dalším listu ⟶