Zlodějská chátra to u nás doma neměla lehké. Dělal se s ní krátký proces, jak dokazuje tato malá pouliční historka:
„Af dä Tröib, dåu wår ä Döib, af dä Donnå håm s'n gfångä, af'm Groom, dåu håm s'n gschloogn, af dä Peint, dåu håut ä greint, u am Turm, dåu is ä gschturm."
(Na trhu byl zloděj, na Donavě ho chytili, na příkopu ho zbili, na návsi plakal, a na věži ho popravili.)
Pane profesore, teď se musí utíkat!¹⁾
Benjau Tonl, ve městě známý „lump"²⁾, neustále vymýšlel klukoviny.
Jednou stál na náměstí pod kaštany. Když uviděl starého a ctihodného profesora Korba, jak jde náměstím nahoru, měl už plán hotový. Šel přes ulici k lékárně, která byla přes polední přestávku zavřená, postavil se pod zvonek a plakal. Profesor se ho soucitně zeptal na důvod. Chlapec za prudkého vzlykání ukázal na tlačítko zvonku a naznačil, že by ho měl profesor zmáčknout, protože sám je na to příliš malý, ale naléhavě potřebuje lék. Starý pán to hned pochopil, natáhl ukazováček a – zmáčkl tlačítko. V tom okamžiku ale Tonl obživl, pláč a vzlykání byly jako by odfouknuty, dřepl si, opřel ruce o kolena, díval se tak zdola na svou „oběť" a řekl: „Pane profesore, teď se musí utíkat", otočil se, běžel přes náměstí do Schandarmgassl³⁾ a zmizel. Mezitím se nahoře otevřelo okno, pana profesora se ptali, co si přeje, a on se ještě musel omlouvat za svůj dobrý skutek.
1) teď se musí utíkat! 2) uličník 3) Četnická ulička
Daňová poctivost
Kdo si ještě vzpomene, že Klementschuster (obuvník Klement) daňové výměry zaslané mu berním úřadem v Lokti bez okolků házel do náhonu se slovy: „Dåu gäiht's hie, wåut's herkummä sat's!" –
(Spisovně: Jděte zase tam, odkud jste přišly! –
Poznámka: Náhon ústí v Lokti do Ohře.)
Schulzidackel
Když se kolem roku 1910 objevil jistý Schulze z Hamburku s prázdnými kapsami, netušil nikdo, že tomuto muži v starém horním městě rozkvete sláva nesmrtelnosti.
Chodil s kloboukem v ruce ode dveří ke dveřím žebrat, přitom mluvil spisovnou němčinou a brzy se ukázal jako podivín, kterému školní mládež dala přezdívku „Schulzidackel". Ať se objevil kdekoli, zněl tento pokřik. Schulze sice na zlobivé kluky nadával, ale mnoho tím nezmohl. Naopak: jeden vtipný školák dokonce zhudebnil posměšný pokřik do hvizdu čtyř krátkých tónů:
Schul-zi-dak-kel! Tento hvizd se líbil mladým i starým tak dobře, že se – i v jiných výškách tónu – stal a zůstal nejlepším akustickým signálem k hledání, shromažďování a poznávání mezi Slavkovany doma i v cizině.
Der Dieb**
Diebsgesindel hatte es bei uns daheim schwer. Man machte mit ihm kurzen Prozeß, wie die kleine Gassengeschichte beweist:
„Af dä Tröib, dåu wår ä Döib, af dä Donnå håm s'n gfångä, af'm Groom, dåu håm s'n gschloogn, af dä Peint, dåu håut ä greint, u am Turm, dåu is ä gschturm."
Herr Professor, öitzä haßt's raggärn!¹⁾
Der Benjau Tonl, ein stadtbekannter „Lauser"²⁾, sann ständig auf Bubenstreiche.
Einmal stand er am Marktplatz unter den Kastanienbäumen. Als er den alten und ehrwürdigen Professor Korb marktaufwärts spazieren sah, war sein Plan schon reif. Er ging hinüber zur Apotheke, die während der Mittagszeit geschlossen war, stellte sich unter die Klingel und weinte. Der Professor fragte ihn mitleidig nach dem Grund. Der Junge zeigte unter heftigem Schluchzen auf den Klingelknopf und deutete an, er möge ihn drücken, da er selber zu klein sei, doch dringend eine Arznei brauche. Der alte Herr verstand dies sofort, streckte den Zeigefinger und – drückte auf den Knopf. Im gleichen Augenblick aber wurde der Tonl lebendig, Weinen und Schluchzen waren wie weggeblasen, er hockte sich, stützte die Hände auf die Knie, schaute so sein „Opfer" von unten herauf an und sagte: „Herr Professor, öitzä haßt's raggärn", drehte sich um, lief über den Marktplatz ins Schandarmgassl³⁾ und war verschwunden. Inzwischen hatte sich oben ein Fenster geöffnet, der Herr Professor wurde nach seinem Verlangen gefragt und mußte sich für sein gutes Werk noch entschuldigen.
1) jetzt heißt es rennen!
2) Lausbub
3) Gendarmengasse
Steuerehrlichkeit
Wer weiß noch, daß der Klementschuster die vom Steueramt Elbogen an ihn gerichteten Steuerbescheide kurzerhand in den Flutbach warf mit dem Bemerken: „Dåu gäiht's hie, wåut's herkummä sat's!" –
(Hochdeutsch: Geht nur wieder dorthin, von wo Ihr hergekommen seid! –
Anmerkung: Der Flutbach mündet in Elbogen in die Eger)
Schulzidackel
Als um das Jahr 1910 ein gewisser Schulze aus Hamburg mit leeren Taschen gezogen kam, ahnte niemand, daß diesem Mann in der alten Bergstadt der Ruhm der Unsterblichkeit blühen sollte.
Er ging mit dem Hut in der Hand von Tür zu Tür betteln, sprach dabei hochdeutsch und entpuppte sich bald als ein Original, das von der Schuljugend den Spitznamen „Schulzidackel" erhielt. Wo immer er auftauchte, erscholl dieser Ruf. Schulze schimpfte zwar auf die bösen Buben, konnte aber damit nur wenig ausrichten. Im Gegenteil: Ein gewitzter Schulbub „vertonte" den Spottruf sogar zu einem Pfiff von vier kurzen Tönen:
Schul-zi-dak-kel! Dieser Pfiff gefiel jung und alt so gut, daß er, auch in anderen Tonhöhen, zum besten akustischen Such-, Sammel- und Erkennungssignal unter den Schlaggenwaldern daheim und in der Fremde geworden und geblieben ist.
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.