Chebsko, má domovino
Tam, kde nás Krušné hory lákají a vlídně vítají a z Bavorska plyne stuha Ohře, tam, kde se z dálky modrá Šumava, tmavý Císařský les na světlé nivy hledí, kde každý pilně pracuje s hrdou selskou silou, tam je má domovina, mé milé Chebsko!
Zde ještě žije nezfalšovaný, ráznější lidský rod, po tvrdém pracovním dni zaznívá vesele píseň, je se po dobrém německy věrný a vždy ochotný pomoci, a podání ruky zde ještě platí jako za starých časů. Ještě zní podivuhodně důvěrně sladký zvuk nářečí v mé domovině, milém Chebsku!
Kde nejedny odvážné hrady trůní na vysokých skalách a ve Staufově městě sídlí hrdost předků, kulmský kostel se tyčí, horký pramen tryská, kde z hluboké šachty zní havířovo kladívko a kde nádhera krajiny opájí oko, tam je má domovina, mé milé Chebsko!
Josef Hofmann
Horní Slavkovu (Schlaggenwald)
Horní Slavkove, milá domovino, stovky let stará, domov mnoha generací německých lidí.
Tvrdé, pilné ruce předků tě s láskou vystavěly. Tato láska trvale působí dál v běhu pokolení.
Nejvyšší ze všech tvých ozdob: „Ctnost a spravedlnost." I za to je třeba chválit Boha navždy a po všechny časy.
S láskou vzpomínám na tvé temné lesy, zelené nivy, úzké uličky, tiché kouty, veselou povahu milých lidí.
Ať zpívám jakékoli nápěvy, láska k domovu je pramenem, který v kouzelném vlnění vyvěrá písněmi stříbrně jasnými.
Vystupte vzhůru, písně domoviny, z nejhlubšího klidu duše, neste můj věrný pozdrav z dálky do domoviny.
Alois Schloßbauer
Tout mã 's selwã aa schu ãnt ... *(báseň v egerlandském nářečí)*
V pokojíčku je docela ticho, otec mi začíná vyprávět o domovině, kterou si už ani nedovedu tak docela představit. Vždyť jsem s velkou radostí ještě visel matce na sukni, když jsme přišli o domov – co jsem si tehdy o tom myslel! Dnes, dnes jen tak naslouchám, nechávám si vyprávět o domově, slyším šumět domácí potůček, vidím se hrát na louce. Vidím ten domek, který nám patřil, a tu krásnou zahrádku kolem, kde nám nikdo nic nezáviděl, protože to byl jen náš domeček! „Jo, to byly krásné časy," říká otec pokaždé, „dnes se musíš s lidmi hádat kvůli každé maličkosti." Ani doma nebylo všechno jen med, to si taky přiznáváme, ale jako otec, jako matka, jen po domově, po Chebsku!
Podle Josefa Weitzera (originál v egerlandském nářečí)
Vřesovištní panenka – domácí pohádka
Egerland, mein Heimatland**
Dort, wo das Erzgebirge uns lockt und traut begrüßt
und aus dem Bayernland das Band der Eger fließt,
dort, wo der Böhmerwald von fern herüberblaut,
der dunkle Kaiserwald auf lichte Fluren schaut,
wo jeder emsig schafft in stolzer Bauernkraft,
da ist mein Heimatland, mein trautes Egerland!
Hier lebt noch unverfälscht ein derber Menschenschlag,
erklinget froh das Lied nach hartem Arbeitstag,
ist man gut deutsch und treu und allzeit hilfsbereit,
und gilt der Handschlag noch so wie in alter Zeit.
Auch klingt noch wundertraut der Mundart süßer Laut
in meinem Heimatland, dem trauten Egerland!
Wo manche kühne Burg auf hohem Felsen thront
und in der Staufenstadt der Stolz der Ahnen wohnt,
die Kulmer Kirche ragt, der heiße Sprudel springt,
wo aus dem tiefen Schacht des Bergmanns Schlägel klingt
und wo der Landschaft Pracht das Auge trunken macht,
da ist mein Heimatland, mein trautes Egerland!
Josef Hofmann
An Schlaggenwald
Schlaggenwald, liebtraute Heimat,
Hunderte von Jahren alt,
vieler Generationen
deutscher Menschen Aufenthalt.
Harte, fleiß'ge Ahnenhände
bauten Dich mit Liebe auf.
Diese Liebe wirket dauernd
fort in der Geschlechter Lauf.
Höchste aller Deiner Zierden:
„Tugend und Gerechtigkeit."
Davor ist auch Gott zu loben
immerfort durch alle Zeit.
Liebevoll gedenk' ich Deiner
dunklen Wälder, grünen Flur,
engen Gäßchen, stillen Winkel,
lieben Menschen Frohnatur.
Was ich singe auch für Weisen,
Heimatliebe ist der Quell,
der in zauberhaftem Wallen
Lieder sprudelt silberhell.
Steigt herauf, Ihr Heimatlieder,
aus der Seele tiefster Ruh',
traget meinen Gruß der Treue
aus der Fern' der Heimat zu.
Alois Schloßbauer
Tout mã 's selwã aa schu ãnt ...
Maisãrlst(ü)ll is in Zimmã, fängt mei Vãttã z' riãdn uã,
vã dã Heimãt, döi i nimmã miã suã richtig vüãstölln kuã.
Bin i doch mit võiã Gãuhãn nuch uã Muttãs Kiedl ghängt,
wöi mã d' Heimãt hãm vãlãuãn – woos ho ich miã dãu schu denkt!
Heint, heint tou ich nuã suã lauschn, tout mã vã dãham dãz(ü)hln,
häiã 's Heimãtbachl rauschn, siãh mi af dã Wies'n schp(ü)ln.
Siãh dees Haisl, woos uns ghäiãt, u dees schöinã Gartãrl drãã,
wãu uns nöimãts hãut grãuß gschtäiãt, wal's ebm unnã Haisl wãã!
„Jã, dees wãrn hãlt schöinã Zeit'n", sãgt mei Vãttã jedãsmãl,
„heint moußt di mit 'n Leit'n streit'n wechã jed'n Quãrk schu bãl."
Wãã dãham aa niãt ãll's Buttã, tout mã 's selwã aa schu ãnt,
wöi ãn Vãttã, wöi dã Muttã, nãuch dãham, nãuch 'n Echãlãnd!
Nach Josef Weitzer (Original in Egerländer Mundart)
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.