„Mann" (muž) se řekne „Muā" a z „Tor" (brána) je „Tâuā", „Sonne" (slunce) se stane „Sunn" a „suchen" (hledat) „souchn", „Licht" (světlo) se nazývá „Löicht", „Kuchen" (koláč) „Kouchn", „Schere" (nůžky) je „Schaar" a „reden" (mluvit) je „riān", „Sense" (kosa) se řekne „Sei(n)s" a „kehren" (zametat) „kiāhrn", „Krieg" (válka) se stane „Kröich", z „niesen" (kýchat) je „nöisn", „Stiege" (schody) se řekne „Schtöich", „gießen" (lít) se stane „göißn", „hohl" (dutý) se změní na „huhl" a „Schuh" (bota) na „Schouch", „Sohn" (syn) se řekne „Suh" a „Buch" (kniha) se řekne „Bouch". Kdo pilně studuje a učí se každé slovíčko, tomu zaručeně naroste slavkovský jazýček!
Vlastní jazyk patří k podstatě a bohatství kraje a je vzácnou součástí lidové kultury. Zároveň však pro nás znamená úkol a zároveň závazek, pečovat dál o naše nářečí, aby se ještě dlouho zachovalo až do vzdálených časů.
Když už nebudeme mluvit naším zděděným nářečím, budeme-li s ním zacházet jako s cizím jazykem, ztratí se nenávratně. Rozplyne se ve zmatku jiných řečí jako kapka krve v moři, bude odváto jako zvadlý javorový list v podzimním větru.
Ålls füā d'Kâtz! (Všechno je zbytečné!)
Dā Ibschā Girch, deā håut's schu soot: Sei goutā Mauskåtz is marood! Die Tschitschā is am Bankl glegn u kuā sich nuā nuch wenich regn. Håut nix mäih gfressn, daasich gschaut, seit in dā Fröih ållāwal gmiaut. Dā Girch, deā mou in Uāt neilaffm, ā Medizin füā's Katzārl kaffm. Ān Åpāthechā fräigt ā derenthålm, ob's niāt woos gitt: Tablettn, Sålm? Döi Miez, döi is nuch niāt zwa Gåuhā, dåu teet ā schu woos schpringā låuā. U zöiht fünf Kronen aus dā Tåschn, deit ins Regal af Glaslā, Flåschn, af Bechā, Dosn, Schåchtln, Titn, tout im'rā Mittl recht schöi bittn. Dā Åpāthechā låcht üwās gånzā Gsicht - woos soll ā schu håltn vā derā Gschicht -, zeigt imāndim, 's schtäiht ålls am Plåtz: „Souch dā woos aus, 's is ålls füā d'Kâtz!"
(Ibšský Jiří to už řekl: jeho dobrá kočka je nemocná! Kočička leží na lavičce a už se sotva hne. Nic nechce žrát, div se koukej, od rána pořád jen mňouká. Jiří tedy musí do města zaběhnout, koupit léky pro kočičku. Ptá se lékárníka, zda by něco nebylo: tabletky, mast? Ta kočička ještě nemá ani dva roky, tak by se ještě dalo něco pro ni udělat. Vytáhne z kapsy pět korun, ukazuje mu na regálu na sklenice, lahvičky, na kelímky, plechovky, krabičky, sáčky, hezky prosí o nějaký prostředek. Lékárník se směje od ucha k uchu – co by si měl o té historce myslet? – ukazuje mu, že tam stojí všechno na svém místě: „Vyber si, co chceš, je to úplně jedno – všechno je stejně zbytečné!")
„Mann" heißt „Muā" und aus dem „Tor" wird ein „Tâuā",
„Sonne" wird „Sunn" und „suchen" wird „souchn",
„Licht" nennt man „Löicht", einen „Kuchen" „Kouchn",
„Schere" ist „Schaar" und „reden" ist „riān",
„Sense" heißt „Sei(n)s" und „kehren" heißt „kiāhrn",
„Krieg" wird „Kröich", aus „niesen" wird „nöisn",
„Stiege" heißt „Schtöich", „gießen" wird „göißn",
„hohl" wird zu „huhl" und „Schuh" wird zu „Schouch",
„Sohn" heißt „Suh" und ein „Buch" heißt „Bouch".
Wer fleißig studiert und lernt jede Vokabel,
dem wächst - garantiert - ein Schlaggenwalder Schnabel!
Eine eigenständige Sprache gehört zum Wesen und Reichtum der Landschaft und ist wertvoller Teil des Volkstums und der Kultur. Sie bedeutet aber auch für uns Auftrag und Verpflichtung zugleich, unseren Dialekt weiter zu pflegen, damit er noch lange erhalten bleibe bis in ferne Zeiten.
Wenn wir unsere ererbte Mundart nicht mehr sprechen, sie wie eine Fremdsprache behandeln, geht sie unwiederbringlich verloren. Sie wird sich auflösen im Sprachengewirr anderer Völker wie ein Blutstropfen im Meer, wird verweht wie ein welkes Ahornblatt im Herbstwind.
Ålls füā d'Kâtz!
Dā Ibschā Girch, deā håut's schu soot:
Sei goutā Mauskåtz is marood!
Die Tschitschā is am Bankl glegn
u kuā sich nuā nuch wenich regn.
Håut nix mäih gfressn, daasich gschaut,
seit in dā Fröih ållāwal gmiaut.
Dā Girch, deā mou in Uāt neilaffm,
ā Medizin füā's Katzārl kaffm.
Ān Åpāthechā fräigt ā derenthålm,
ob's niāt woos gitt: Tablettn, Sålm?
Döi Miez, döi is nuch niāt zwa Gåuhā,
dåu teet ā schu woos schpringā låuā.
U zöiht fünf Kronen aus dā Tåschn,
deit ins Regal af Glaslā, Flåschn,
af Bechā, Dosn, Schåchtln, Titn,
tout im'rā Mittl recht schöi bittn.
Dā Åpāthechā låcht üwās gånzā Gsicht
- woos soll ā schu håltn vā derā Gschicht -,
zeigt imāndim, 's schtäiht ålls am Plåtz:
„Souch dā woos aus, 's is ålls füā d'Kâtz!"
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.