„Mann" (muž) se řekne „Muā" a z „Tor" (brána) je „Tâuā", „Sonne" (slunce) se stane „Sunn" a „suchen" (hledat) „souchn", „Licht" (světlo) se nazývá „Löicht", „Kuchen" (koláč) „Kouchn", „Schere" (nůžky) je „Schaar" a „reden" (mluvit) je „riān", „Sense" (kosa) se řekne „Sei(n)s" a „kehren" (zametat) „kiāhrn", „Krieg" (válka) se stane „Kröich", z „niesen" (kýchat) je „nöisn", „Stiege" (schody) se řekne „Schtöich", „gießen" (lít) se stane „göißn", „hohl" (dutý) se změní na „huhl" a „Schuh" (bota) na „Schouch", „Sohn" (syn) se řekne „Suh" a „Buch" (kniha) se řekne „Bouch". Kdo pilně studuje a učí se každé slovíčko, tomu zaručeně naroste slavkovský jazýček!

Vlastní jazyk patří k podstatě a bohatství kraje a je vzácnou součástí lidové kultury. Zároveň však pro nás znamená úkol a zároveň závazek, pečovat dál o naše nářečí, aby se ještě dlouho zachovalo až do vzdálených časů.

Když už nebudeme mluvit naším zděděným nářečím, budeme-li s ním zacházet jako s cizím jazykem, ztratí se nenávratně. Rozplyne se ve zmatku jiných řečí jako kapka krve v moři, bude odváto jako zvadlý javorový list v podzimním větru.

Ålls füā d'Kâtz! (Všechno je zbytečné!)

Dā Ibschā Girch, deā håut's schu soot: Sei goutā Mauskåtz is marood! Die Tschitschā is am Bankl glegn u kuā sich nuā nuch wenich regn. Håut nix mäih gfressn, daasich gschaut, seit in dā Fröih ållāwal gmiaut. Dā Girch, deā mou in Uāt neilaffm, ā Medizin füā's Katzārl kaffm. Ān Åpāthechā fräigt ā derenthålm, ob's niāt woos gitt: Tablettn, Sålm? Döi Miez, döi is nuch niāt zwa Gåuhā, dåu teet ā schu woos schpringā låuā. U zöiht fünf Kronen aus dā Tåschn, deit ins Regal af Glaslā, Flåschn, af Bechā, Dosn, Schåchtln, Titn, tout im'rā Mittl recht schöi bittn. Dā Åpāthechā låcht üwās gånzā Gsicht - woos soll ā schu håltn vā derā Gschicht -, zeigt imāndim, 's schtäiht ålls am Plåtz: „Souch dā woos aus, 's is ålls füā d'Kâtz!"

(Ibšský Jiří to už řekl: jeho dobrá kočka je nemocná! Kočička leží na lavičce a už se sotva hne. Nic nechce žrát, div se koukej, od rána pořád jen mňouká. Jiří tedy musí do města zaběhnout, koupit léky pro kočičku. Ptá se lékárníka, zda by něco nebylo: tabletky, mast? Ta kočička ještě nemá ani dva roky, tak by se ještě dalo něco pro ni udělat. Vytáhne z kapsy pět korun, ukazuje mu na regálu na sklenice, lahvičky, na kelímky, plechovky, krabičky, sáčky, hezky prosí o nějaký prostředek. Lékárník se směje od ucha k uchu – co by si měl o té historce myslet? – ukazuje mu, že tam stojí všechno na svém místě: „Vyber si, co chceš, je to úplně jedno – všechno je stejně zbytečné!")