„äi:ö" bäis – böse (zlý) gräißā – größer (větší) häiān – hören (slyšet)
„åu:a(a)" Håuā – Haar (vlas) Schåuf – Schaf (ovce) wåuhā – wahr (pravdivý)
„åu:o" Flåuch – Floh (blecha) fråuch – froh (radostný) håuch – hoch (vysoký)
„ei:eu" Feiä – Feuer (oheň) heiä – heuer (letos) heint – heute (dnes)
„(ie):ü" Biegl – Bügel (ramínko, třmen) Hiewl – Hügel (kopeček) Kichn – Küche (kuchyně)
„öi:ü" fröih – früh (brzy) möid – müde (unavený) Möih – Mühe (námaha)
„u:o" Bunnä – Bohne (fazole) Kuhln – Kohle (uhlí) Summä – Sommer (léto)
„iä:e" Hiächä – Heger (hajný) Kiäzn – Kerze (svíce) Riäd – Rede (řeč)
„öi:e" göih – gehen (jít) Höinä – Henne (slepice) öitzä – jetzt (teď)
„oo:a" Booch – Bach (potok) Groos – Gras (tráva) Noogl – Nagel (hřebík)
„uä:o" Huäf – Hof (dvůr) Luäch – Loch (díra) Vuägl – Vogel (pták)
„iä:i" Biä(r)n – Birne (hruška) Hiä(r)n – Hirn (mozek) Zwiä(r)n – Zwirn (nit)
„öi:ie" böign – biegen (ohýbat) Bröif – Brief (dopis) Döib – Dieb (zloděj)
„ou:u" Blout – Blut (krev) Bou – Bub (chlapec) Glou – Glut (žár)
„üä:ö" Hüäf – Höfe (dvory) Üäfl – Öfchen (kamínka) Vüägl – Vögel (ptáci)
a jiné další přeměny, jako např.
kaiä – kauen (žvýkat) Raiwä – Räuber (loupežník) bleed – blöd (hloupý) Neegl – Nägel (hřebíky) Mohdä – Mäher (kosec) Noumä – Name (jméno) Schtohl – Stuhl (židle) druä – daran (na tom) Ürml – Ärmel (rukáv).
Pravidla z toho bohužel odvodit nelze. Jako u většiny jazyků by vznikalo příliš mnoho výjimek;
- rozšíření „st" na „scht", jako u jiných jihoněmeckých nářečí, např.
Schtåuß – Stoß (náraz) Schträuf – Strafe (trest) Schtuß – Unsinn (nesmysl),
zatímco oslabení souhlásek, jako „k" na „g", „p" na „b" a „t" na „d", lze považovat i v běžné německé hovorové řeči za docela obvyklý jev, a proto by se v přepisu neměly příliš zaznamenávat;
- zachování četných předpon, např. v
aufhuckln – aufbürden (naložit, uvalit) dähosn – erschrecken (polekat se) hiefålln – hinfallen (upadnout) naufschteign – hinaufsteigen (vystoupit nahoru) naustroogn – hinaustragen (vynést ven) neilougn – hineinlugen (nakouknout dovnitř) odrahn – abdrehen (odtočit) rumschtreinä – herumstreunen (potulovat se) uähoom – anhaben (mít na sobě) våkröichn – verkriechen (schovat se, zalézt) viägöih – vorgehen (postupovat) zåmmhuln – zusammenholen (shromáždit) zätaaln – zerteilen (rozdělit) zouläuä – zulassen (dovolit);
„ei:eu"
Feiä – Feuer
heiä – heuer
heint – heute
„(ie):ü"
Biegl – Bügel
Hiewl – Hügel
Kichn – Küche
„öi:ü"
fröih – früh
möid – müde
Möih – Mühe
„u:o"
Bunnä – Bohne
Kuhln – Kohle
Summä – Sommer
„iä:e"
Hiächä – Heger
Kiäzn – Kerze
Riäd – Rede
„öi:e"
göih – gehen
Höinä – Henne
öitzä – jetzt
„oo:a"
Booch – Bach
Groos – Gras
Noogl – Nagel
„uä:o"
Huäf – Hof
Luäch – Loch
Vuägl – Vogel
„iä:i"
Biä(r)n – Birne
Hiä(r)n – Hirn
Zwiä(r)n – Zwirn
„öi:ie"
böign – biegen
Bröif – Brief
Döib – Dieb
„ou:u"
Blout – Blut
Bou – Bub
Glou – Glut
„üä:ö"
Hüäf – Höfe
Üäfl – Öfchen
Vüägl – Vögel
und andere Umformungen mehr, wie z.B.
kaiä – kauen
Raiwä – Räuber
bleed – blöd
Neegl – Nägel
Mohdä – Mäher
Noumä – Name
Schtohl – Stuhl
druä – daran
Ürml – Ärmel.
Regeln lassen sich dazu leider nicht ableiten. Es ergäben sich, wie bei den meisten Sprachen auch, zuviele Ausnahmen;
– die Erweiterung von „st" zu „scht" wie bei anderen süddeutschen Dialekten, z.B.
Schtåuß – Stoß
Schträuf – Strafe
Schtuß – Unsinn,
während Abschwächungen der Mitlaute, wie „k" zu „g", „p" zu „b" und „t" zu „d" auch in der deutschen Umgangssprache durchaus als gängige Merkmale gelten können und in der Lautschrift daher wenig Niederschlag finden sollten;
– die Beibehaltung zahlreicher Vorsilben, z.B. in
aufhuckln – aufbürden
dähosn – erschrecken
hiefålln – hinfallen
naufschteign – hinaufsteigen
naustroogn – hinaustragen
neilougn – hineinlugen
odrahn – abdrehen
rumschtreinä – herumstreunen
uähoom – anhaben
våkröichn – verkriechen
viägöih – vorgehen
zåmmhuln – zusammenholen
zätaaln – zerteilen
zouläuä – zulassen;
– die Einhaltung der starken Beugung von Zeitwörtern, z.B.
böign – biegen
– bog
buägn – gebogen
liegn – liegen
– lag
glegn – gelegen
löign – lügen
– log
gluägn – gelogen,
wobei, süddeutschen-österreichischen Gepflogenheiten folgend, die sog. „Mitvergangenheit" (Imperfekt) fehlt – Ausnahme: „sein": ich wår usw. –, an deren Stelle die vollendete Vergangenheit (Perfekt) tritt, also
ich böich
ich ho buägn
ich liech
ich bin glegn
ich löich
ich ho gluägn.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.