Zvláštnost našeho nářečí v Chebsku

Řeč jako duchovní základ a prostředek dorozumění mezi lidmi jednoho národa je kulturní statek, jehož význam si člověk plně uvědomí teprve tehdy, když je jeho existence ohrožena. To se – bohužel – musíme obávat i o nářečí naší národní skupiny.

Takové ohrožení se zdálo rýsovat už po první světové válce, když byl v letech 1918/19 německý jazykový prostor v Čechách začleněn do nově vzniklé ČSR. Pro naši domovinu z toho ale nevzešly žádné jazykové potíže. Naší řečí byla a zůstala němčina.

Vyučování na školách u nás probíhalo, i v letech 1918 až 1938, v německém jazyce, čeština byla později nabízena jen na měšťanské škole jako volitelný předmět. Pouze na vyšších školách se čeština vyučovala až do roku 1938 vedle francouzštiny a angličtiny jako povinný předmět. Úřední listiny a formuláře vydávané v rámci správy byly v té době zpravidla dvojjazyčné, vysvědčení, rodné a křestní listy se však vydávaly zpravidla jen v němčině. Kdo musel nastoupit k českému vojsku, studoval v Praze nebo pracovně působil ve vnitrozemí nové republiky, nemohl se vyhnout tomu, aby si potřebné znalosti tohoto cizího jazyka osvojil nebo zdokonalil. Proto v Chebsku ovládalo češtinu jen málo lidí; nanejvýš to stačilo k nouzovému dorozumění. Na druhé straně se mnozí Češi, už jen díky dlouhé příslušnosti k c. a k. rakousko-uherské monarchii, dokázali dobře domluvit německy. To platilo i pro české zaměstnance u drah, pošty a četnictva, kteří od vzniku ČSR v roce 1918 až do připojení Sudet k Německé říši v roce 1938 obsazovali všechna úřednická místa.

Solidní rakouský školský systém a naši osvědčení učitelé nám, žákům, dokázali výtečně a důkladně vštípit němčinu slovem i písmem, vždyť bylo třeba ji v pohraničí neustále obhajovat vůči jazyku slovanských sousedů.

V každodenním styku obyvatelstvo méně užívalo spisovnou němčinu jako mateřský jazyk, raději se dorozumívalo svým vlastním, pro cizí lidi ne vždy snadno srozumitelným „hornoslavkovským nářečím". I sám Goethe měl při svých návštěvách Chebska s porozuměním nářečí své potíže, rád ale říkával: „Každá provincie miluje svůj dialekt, neboť je to skutečný živel, v němž duše čerpá svůj dech."

Nářečí je jazyk vzešlý z prostého lidu, dorůstající po dlouhá období, ve svém nezaměnitelném zvuku svébytný a životný, přímý, stručný, šťavnatý, někdy dokonce hrubý a drzý, a přece výstižný, často formulující mnohem lépe než spisovný jazyk, srdečný a nezáludný ve vyjadřování. Je výsledkem zkušeností, obrazně odráží zvyky a obyčeje s půdou spjatých obyvatel, věrně zrcadlí všední den sedláků, pracovní den řemeslníků a horníků, plné drobných moudrostí, nesmazatelně vtištěné do paměti lidí na celý život a jako dar předků potomkům, předávané z matky na dítě, z dědečka na vnuka.

A nelze popřít, že teprve z rozmanitosti nářečí, jakožto starších a původnějších forem jazyka, se později vyvinul jednotný spisovný jazyk.