Zvláštnost našeho nářečí v Chebsku
Řeč jako duchovní základ a prostředek dorozumění mezi lidmi jednoho národa je kulturní statek, jehož význam si člověk plně uvědomí teprve tehdy, když je jeho existence ohrožena. To se – bohužel – musíme obávat i o nářečí naší národní skupiny.
Takové ohrožení se zdálo rýsovat už po první světové válce, když byl v letech 1918/19 německý jazykový prostor v Čechách začleněn do nově vzniklé ČSR. Pro naši domovinu z toho ale nevzešly žádné jazykové potíže. Naší řečí byla a zůstala němčina.
Vyučování na školách u nás probíhalo, i v letech 1918 až 1938, v německém jazyce, čeština byla později nabízena jen na měšťanské škole jako volitelný předmět. Pouze na vyšších školách se čeština vyučovala až do roku 1938 vedle francouzštiny a angličtiny jako povinný předmět. Úřední listiny a formuláře vydávané v rámci správy byly v té době zpravidla dvojjazyčné, vysvědčení, rodné a křestní listy se však vydávaly zpravidla jen v němčině. Kdo musel nastoupit k českému vojsku, studoval v Praze nebo pracovně působil ve vnitrozemí nové republiky, nemohl se vyhnout tomu, aby si potřebné znalosti tohoto cizího jazyka osvojil nebo zdokonalil. Proto v Chebsku ovládalo češtinu jen málo lidí; nanejvýš to stačilo k nouzovému dorozumění. Na druhé straně se mnozí Češi, už jen díky dlouhé příslušnosti k c. a k. rakousko-uherské monarchii, dokázali dobře domluvit německy. To platilo i pro české zaměstnance u drah, pošty a četnictva, kteří od vzniku ČSR v roce 1918 až do připojení Sudet k Německé říši v roce 1938 obsazovali všechna úřednická místa.
Solidní rakouský školský systém a naši osvědčení učitelé nám, žákům, dokázali výtečně a důkladně vštípit němčinu slovem i písmem, vždyť bylo třeba ji v pohraničí neustále obhajovat vůči jazyku slovanských sousedů.
V každodenním styku obyvatelstvo méně užívalo spisovnou němčinu jako mateřský jazyk, raději se dorozumívalo svým vlastním, pro cizí lidi ne vždy snadno srozumitelným „hornoslavkovským nářečím". I sám Goethe měl při svých návštěvách Chebska s porozuměním nářečí své potíže, rád ale říkával: „Každá provincie miluje svůj dialekt, neboť je to skutečný živel, v němž duše čerpá svůj dech."
Nářečí je jazyk vzešlý z prostého lidu, dorůstající po dlouhá období, ve svém nezaměnitelném zvuku svébytný a životný, přímý, stručný, šťavnatý, někdy dokonce hrubý a drzý, a přece výstižný, často formulující mnohem lépe než spisovný jazyk, srdečný a nezáludný ve vyjadřování. Je výsledkem zkušeností, obrazně odráží zvyky a obyčeje s půdou spjatých obyvatel, věrně zrcadlí všední den sedláků, pracovní den řemeslníků a horníků, plné drobných moudrostí, nesmazatelně vtištěné do paměti lidí na celý život a jako dar předků potomkům, předávané z matky na dítě, z dědečka na vnuka.
A nelze popřít, že teprve z rozmanitosti nářečí, jakožto starších a původnějších forem jazyka, se později vyvinul jednotný spisovný jazyk.
Sprache
Die Eigenart unserer Mundart im Egerland
Die Sprache als geistige Grundlage und Mittel zur Verständigung unter den Menschen eines Volkes ist ein Kulturgut, dessen Bedeutung man erst dann so richtig erkennt, wenn es in seinem Bestand bedroht wird. Dies müssen wir – leider – für die Mundarten unserer Volksgruppe befürchten.
Eine solche Bedrohung schien sich schon nach dem Ersten Weltkrieg abzuzeichnen, als 1918/19 der deutsche Sprachraum in Böhmen in die neugegründete ČSR eingegliedert wurde. Für unsere Heimat erwuchsen daraus aber keine sprachlichen Schwierigkeiten. Unsere Sprache war und blieb Deutsch.
Der Unterricht an den Schulen wurde bei uns, auch in den Jahren von 1918 bis 1938, in deutscher Sprache abgehalten, Tschechisch später nur an der Bürgerschule als Wahlfach angeboten. Lediglich an den höheren Schulen lehrte man bis 1938 Tschechisch neben Französisch und Englisch als Pflichtfach. Amtliche Urkunden und Vordrucke, die im Verwaltungswege ausgefertigt wurden, waren in dieser Zeit im allgemeinen zweisprachig, Zeugnisse, Geburts- und Taufscheine in der Regel nur in deutscher Sprache ausgestellt. Wer zum tschechischen Militär einrücken mußte, in Prag studierte oder im Innern der neuen Republik beruflich tätig war, konnte nicht umhin, sich die erforderlichen Kenntnisse in dieser Fremdsprache anzueignen oder diese zu vervollkommnen. Daher waren im Egerland nur wenige der tschechischen Sprache mächtig; allenfalls reichte es zur notdürftigen Verständigung. Andererseits konnten sich viele Tschechen, allein durch die lange Zugehörigkeit zur k.u.k. österreichisch-ungarischen Monarchie, auf deutsch gut verständlich machen. Dies galt auch für die tschechischen Bediensteten bei Bahn, Post und Gendarmerie, die von der Staatsgründung der ČSR im Jahre 1918 bis zur Angliederung des Sudetenlandes an das Deutsche Reich im Jahre 1938 alle Beamtenstellen besetzt hielten.
Das gediegene Schulsystem Österreichs und unsere bewährten Lehrkräfte verstanden es hervorragend, uns Schülern die deutsche Sprache in Wort und Schrift gründlich beizubringen, galt es doch auch, diese im Grenzraum ständig gegenüber derjenigen der slawischen Nachbarn zu behaupten.
Im täglichen Umgang bediente sich die Bevölkerung weniger des Hochdeutschen als Muttersprache, sondern unterhielt sich lieber in ihrer eigenen, für Fremde nicht immer leichtverständlichen „Schlaggenwalder Mundart". So hatte selbst Goethe bei seinen Besuchen im Egerland mit dem Verstehen der Mundart seine Schwierigkeiten, beliebte aber zu formulieren: „Jede Provinz liebt ihren Dialekt, denn er ist das eigentliche Element, in welchem die Seele ihren Atem schöpft."
Eine Mundart ist eine aus dem einfachen Volk kommende, in langen Zeiträumen gewachsene, in ihrem unverwechselbaren Klang bodenständige, eigentümliche und lebendige Sprache, direkt, kurz, saftig, manchmal sogar derb und keck und doch trefflich, oftmals viel besser als die Hochsprache formulierend, herzlich und nicht nachtragend im Ausdruck. Sie ist Ergebnis von Erfahrungen, bildreich Gebräuche und Gewohnheiten erdverbundener Bewohner, den Alltag der Bauern, den Werktag der Handwerker und Bergleute vertraut widerspiegelnd, voll von kleinen Weisheiten, unlöschbar eingeprägt im Gedächtnis der Menschen für ein Leben lang und ein Geschenk der Vorfahren an die Nachkommen, weitergegeben von der Mutter zum Kind, vom Großvater an den Enkel.
Und es läßt sich nicht bestreiten, daß aus der Vielfalt der Dialekte als den älteren und ursprünglicheren Sprachformen sich erst später eine einheitliche Schriftsprache entwickelte.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.