Dne 25. července 1620 poddaně a zdráhavě holdovala rada na radnici a měšťané na náměstí králi Čech Fridrichu V. Falckému, zvanému „zimní král".
Ale brzy se nad městem stahovala pohroma. Po obnovení katolické ligy 8. října 1619 vévodou Maxmiliánem Bavorským odepřeli luteránští knížata Saska a Hesenska evangelickému spolku věrnost, protože odmítali postup kalvinistů. Tak došlo 8. listopadu 1620 k bitvě na Bílé hoře.
Když „zimní král" uprchl, následoval v Praze tvrdý trestní soud s podrobením země.
Dne 24. listopadu 1620 vyzvali v Praze shromáždění stavové radu, „aby nesetrvávala v povstání, nýbrž se přiklonila k císaři". Rada uznala neužitečnost svého odporu a podrobila se.
Dne 15. prosince dorazil místodržitel kníže Liechtenstein a listinně vzal Horní Slavkov a panství Bečov pod císařskou ochranu. Nyní se hornické město ocitlo mezi dvěma frontami. Roku 1621 postupoval Mansfeld s protestantskými vojsky do kraje a hrozil městu vypálením. Rada poslala deputaci tří členů rady, Samuela Maiße, Christopha Heßlera a Philippa Leiße, vstříc do Teplé. Prosili, aby bylo město ušetřeno, protože je otevřeným městem. Nato prý sám Mansfeld přijel do Horního Slavkova a z požadovaných 10 000 zlatých za ušetření dostal 3000.
Ačkoli katolická víra všude zapouštěla kořeny, měšťané setrvávali na své protestantské víře.
Horní Slavkov měl výsady kvůli důležitému výskytu rudy. Hluboce věřící evangeličtí měšťané kladli státním zásahům odpor lstí a železnou vytrvalostí, protože očekávali, že s městem bude naloženo mírně. Nakonec ale museli poznat, že čas pracuje proti nim. Část měšťanů, věrná své víře, vystěhovala se, druhá se neochotně obrátila ke katolictví.
I zde je třeba pochválit radní pány, kteří přes prudké spory mezi obyvatelstvem a tlak shora vždy znovu usilovali o mírové cesty pro soužití a dosahovali jich.
Roku 1623 se již projevovaly úspěchy protireformace. V mnoha místech byli protestantští duchovní zbaveni svých míst, vykázáni ze svých bytů a kostely uzavřeny pro protestantské bohoslužby.
Po téměř sto letech evangelické náboženské nadvlády, době, kdy Horní Slavkov zažíval hospodářský rozkvět, opustil roku 1624 poslední evangelický farář Paul Ratenstein spolu s jáhny Johannem Dängerem a Nikolausem Rothem město.
V Horním Slavkově se narodili tito významní kněží a řeholníci:
Jezuité: Christoph Barthl (1699–1759), zemřel v Litoměřicích; Ernst Bruno (1642–1691), zemřel ve Vartenberku ve Slezsku;
Cisterciáci: Josef Steidl (1747–1825), klášter Osek, farář v Mariánských Radčicích; Cölestin Werner, narozen 1735, klášter Plasy, který se zasloužil o vybavení kostela sv. Jiří;
Světští kněží: Josef Anton Werner (1775–1849), kanovník u sv. Víta v Praze. (Viz A. Podlaha: Seies propositorum, Praha 1912, strana 309.)
17. September 1618 erfolgte Bestallung des Paul Sehling „zu einem Befehlshaber über 30 Soldaten" auf eine kriegerische Bereitschaft hin.
Am 25. Juli 1620 huldigten der Rat auf dem Rathaus und die Bürgerschaft auf dem Marktplatz zaghaft und widerwillig dem König von Böhmen, Friedrich V. von der Pfalz, genannt der „Winterkönig".
Aber bald zog sich das Verhängnis über der Stadt zusammen. Nach der Erneuerung des Katholischen Bundes am 8. Oktober 1619 durch Herzog Max von Baiern versagten die lutherischen Fürsten Sachsens und Hessens dem evangelischen Bündnis die Treue, weil sie das Vorgehen der Calvinisten ablehnten. So kam es am 8. November 1620 zur Schlacht auf dem Weißen Berge.
Als der „Winterkönig" geflohen war, folgte in Prag ein hartes Strafgericht mit der Unterwerfung des Landes.
Am 24. November 1620 ermahnten die in Prag versammelten Stände den Rat, „nicht im Aufstand zu verharren, sondern dem Kaiser anzuhängen". Der Rat sah die Nutzlosigkeit seines Widerstandes ein und unterwarf sich.
Am 15. Dezember traf der Statthalter Fürst Liechtenstein ein und nahm urkundlich Schlaggenwald und die Herrschaft Petschau in kaiserlichen Schutz. Jetzt befand sich die Bergstadt zwischen zwei Fronten. 1621 rückte Mansfeld mit protestantischen Truppen in die Gegend vor und drohte der Stadt mit Brandschatzung. Der Rat schickte eine Deputation der drei Ratsmitglieder Samuel Maiß, Christoph Heßler und Philipp Leiß nach Tepl entgegen. Sie baten, die Stadt zu schonen, da sie eine offene Stadt sei. Daraufhin soll Mansfeld selbst nach Schlaggenwald gekommen sein und von den für die Schonung geforderten 10.000 Gulden 3.000 erhalten haben.
Obwohl die katholische Lehre überall ihren Einzug hielt, beharrten die Bürger auf ihrem protestantischen Glauben.
Schlaggenwald besaß wegen des wichtigen Erzvorkommens Privilegien. Die tiefgläubigen evangelischen Bürger setzten den staatlichen Eingriffen Schlauheit und eiserne Widerstandskraft entgegen, weil sie für die Stadt Milde erwarteten. Aber schließlich mußten sie erkennen, daß die Zeit gegen sie arbeitete. Ein Teil der Bürger wanderte, seinem Glauben treu bleibend, aus, der andere bekehrte sich widerwillig zum Katholizismus.
Auch hierbei muß man die Ratsherren loben, die trotz heftiger Auseinandersetzungen in der Bevölkerung und dem Druck von oben immer wieder friedliche Wege für das Zusammenleben anstrebten und erreichten.
Im Jahre 1623 machten sich schon die Erfolge der Gegenreformation bemerkbar. In vielen Orten wurden die protestantischen Geistlichen ihrer Stellen enthoben, aus ihren Wohnungen verwiesen und die Kirchen für den protestantischen Gottesdienst gesperrt.
Nach fast 100 Jahren evangelischer Glaubensherrschaft, einer Zeit, in der Schlaggenwald eine wirtschaftliche Blüte erlebte, verließ im Jahre 1624 der letzte evangelische Pfarrer Paul Ratenstein mit den Diakonen Johann Dänger und Nikolaus Roth die Stadt.
Folgende bedeutende Priester und Ordensleute wurden in Schlaggenwald geboren:
Jesuiten: Christoph Barthl (1699-1759), verstorben in Leitmeritz;
Ernst Bruno (1642-1691), gestorben in Wartenberg/Schlesien;
Zisterzienser: Josef Steidl (1747-1825), Stift Ossegg, Pfarrer in Maria Ratschitz;
Cölestin Werner, geb. 1735, Stift Plaß, der sich um die Ausstattung der St. Georgskirche verdient gemacht hat;
Weltpriester: Josef Anton Werner (1775-1849), Domherr bei St. Veit in Prag.
(Siehe A. Podlahe: Seies propositorum, Prag 1912, Seite 309.)
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.