Smrky s mělkými kořeny byly na ohrožených, otevřených místech snadno vyvráceny bouří. Z kmenů ležících křížem krážem pak trčely velké kořenové talíře. Dřevorubci to neměli s takovým dřevem lehké a zpracování bylo vždy spojeno s nebezpečím.

Pravou pohromou bylo také loupání kmenů kvůli získávání třísla (kůry na vydělávání kůže). V měsících časného léta, za dusného, bouřkového počasí, s pryskyřicí zalepenýma rukama a pod hejny otravných much a ovádů, vykonávat těžkou lesní práci vyžadovalo pevný úchop a stálo mnoho potu.

Jakmile porost dosáhl věku, kdy už se nedal čekat žádný podstatný přírůstek, byl „vytěžen" (skácen). V naší obci na to hospodářský plán vyhrazoval 80 let; podle kvality půdy se objevovaly odchylky na 70, 90 nebo 100 let.

Vysoký les, o němž si, jak psal A. Stifter, „i my neseme obraz v srdci od doby, kdy nám bylo dopřáno tam bloudit...", trvale utvářel naši představu o lese. Všechny pozdější lesy, které jsme poznali, byly vždy poměřovány s ním. Pleyer to vyjadřuje podobně: „... a řekneš-li ,strom' daleko v cizí zemi, je to strom tvé dětské země..."

Náš vysoký les, který jsme „za celý život" neznali jinak, jednoho dne padl za oběť sekeře a pile. U nás se ročně počítalo s těžbou 800–1000 plnometrů dřeva. Brzy ležely kmeny na zemi zbavené větví a kůry a čekaly na odvoz do pil. Ženy odnášely smrkové větve domů v nůších na zádech, potahy krav s vozíky a žebřiňáky svážely palivové dřevo a chrastí. Hobliny a suchou kůru se domů vozily na ručních vozících. Nakonec ještě muži šli se sekerou, motykou a lopatou ke kořenovým pařezům v zemi. Vypráví se, že v letech 1940/41 lesní dělníci dokonce kopali (kořenovali) pařezy, které se prodávaly jako dobré palivové dřevo. Na holoseči u Wolfshofu se postupovalo s trojnožkou (konstrukcí pro upevnění kladkostroje). Zkušení lidé vyvrtávali do pařezů otvory o průměru asi 3 cm, odstřelovali je černým prachem a kořenové pařezy skládali do prostorových metrů.

Prázdno a zmateně vypadalo na místě po těžbě – „am Hau". Už příštího roku se však rozvinul nový život. Semena plevelů všeho druhu, přinesená větrem a ptáky, dostala vzduch a světlo, aby ukázala, co v nich vězí: bodláky, vrbovky, jestřábníky, šťovík, šípkové růže, černý bez, jeřabiny a liščí „Schmällä" (metlice) rozvinuly svým způsobem novou nádheru. Aby les zůstal zachován i do budoucna, muselo se po vykácení znovu přiložit ruku k dílu. Hospodářský plán vyžadoval nejpozději do dvou let holoseč znovu osázet. Ve velkých smrkových porostech měla borovice menší význam. Jí zůstaly vyhrazeny suché, písčité jižní svahy; přednostně se vyskytovala v menších selských lesích. Borový les, světlý a jasný, byl lesem borůvek a brusinek. Ceněny byly silné, pryskyřičnaté borové větve jako dobré palivo; kmeny, provrtané podélně, sloužily jako trouby pro náš vodovod. Modřínů bylo jen málo; ojediněle se vysazovaly do porostů, aby se čelilo tehdy už zřetelně se projevujícím škodám z pěstování téhož druhu stromu na velkých plochách ve stejnorodých čistých porostech (monokulturách). V Kohlinger Steig stála pěkná výsadba 20–30letých modřínů. Výsadba vejmutovek u silnice poblíž lokeckého hájenky (Elbogener Forsthaus) vznikla patrně pokusně ze stejných důvodů. Jedlí bylo rovněž jen málo; hospodářský význam neměly.