Les

Město vlastnilo 350 hektarů lesa. Jeho hranice by bylo možné – navzdory všem proměnám, jimiž les za několik desetiletí projde – najít i dnes.

Na třech stranách sahal slavkovský les až k vodě: v Zeche až k Flutbachu, od nallesgrünského železničního mostu proti proudu Reinbachu a přes Dreihäuserner Brückl a Jessl-Kreuz až k Ebmetgrabenu. Podél tohoto příkopu vedla pěšina, kterou bylo možné v Hisserlingu považovat téměř za hranici lesa. Kdysi, než připadlo 250 ha lesa městu Loket, vedla hranice „In der Greim" dál podél Reinbachu až k Muckengrundu.

V našich revírech tvořil les z více než 80 % smrk (rottana – lat. picea abies); většinou šlo o čisté lesní kultury. Lesní dělnice pod svědomitým dohledem hajného vysazovaly, často podle šňůry, v dlouhých řadách mladé smrčky vypěstované ve školce na Cihelně (Ziegelhütte).

Původní les už neexistoval. Pozůstatky starých buků na Kaiserbergu nad Zechem a na tehdy vykácené, holé náhorní plošině Krudumu by však mohly dokládat, že les byl kdysi smíšený, s vyšším podílem listnáčů.

Slavkovský les (Kaiserwald), patřící rostlinopisně k středo- a jihoněmecké pahorkatinné oblasti, se v širokých pásmech vlivem člověka s jeho hospodářskými cíli proměnil v čistý smrkový les.

V následujících letech chodily ženy se srpy do mladých smrkových kultur, aby stromky zbavovaly trávy, kapradí, malin, ostružin, bodláků, vrbových a březových semenáčků. Po 5–8 letech se – ať už povoleně, či ne – odebíraly vánoční stromky. Když se pak větve mladých smrků propojily a spodní větve kvůli nedostatku světla ztratily jehličí, prolézali už houbaři „Schwåmmårå" po čtyřech křovím. O další roky později se z porostu vyřezávaly tyče na plotové kůly, opory pro ovocné stromy, kozy na sušení jetele, žebříkové trámy, posedy a lavičky, z nichž se také přibíjely lávky přes příkopy a pokládaly stezky přes bažinatá místa na loukách. V „diān Stanglān" – běžné označení pro 15–20 let starý smrkový porost – už bylo možné chodit vzpřímeně. Postupně vznikaly mezery. Řady vysázených stromků však bylo ještě dlouho vidět. Půda v těchto tmavých uličkách byla holá, bez květin a bylin, pokrytá jen spadaným, práchnivějícím smrkovým jehličím – „Schuārā" (vermulmt = suše ztrouchnivělé). Nacházely se tu drobné klouzky, hřiby, „Eiåschwammålå" (lišky), různé holubinky a jiné houby. Na okrajích těchto lesních partií se usídlily kapraď a jestřábník (kručinka), lipnice hajní, vřes a oblíbené „Schwååzbåån" (borůvky), na jižních stranách se rozprostíraly drobné plošky „Grasltzbåå" (brusinky). Rostly tu i velké houby (v nářečí „Lembl"), z nichž se vyplatilo smažit „Schwåmmåschnitzl" (houbové řízky). Zaletovala sem semena osiky a břízy a rostla společně s borovicemi, lískou, trnkou a především s „Hånnåbuttnstaudn" (šípkovými keři).

Stromy vysazené v řadách stále stály příliš blízko sebe. Přišel lesník na „anreißen" (značení kmenů) a brzy nato dřevorubci na probírku. Vyřezávali suché, nemocné a příliš hustě rostoucí stromy a skládali je do metrů palivového dřeva (prostorových metrů). Obyvatelé města byli na dražbu zváni bubnováním: „Sraz v půl třetí u Alisteichu." Důlní dřevo se řezalo na délku 2 m.