⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Uklizení stodoly a svezení obilí domů lze považovat za závěr nejméně dvaceti pracovních úkonů. Aby se pak dostalo k chlebu, bral Ubl Pepp znovu své kolečko, jel s 70–80 kg těžkým pytlem „Kuä(r)n" (obilí) k „sedláckému mlynáři" a vyměnil je za mouku a otruby; mouku pak zanesl ke „Kühnhacklovu pekaři". Odtud se pak bral chleba, „wöi mä's braucht häm" (jak bylo potřeba), a zapisoval se do „Bräutböichlä" (chlebové knížky) pro pozdější výpočet peněz za pečení.

Větší sedláci si pekli chléb sami, ve vlastní kamenné peci.

Kdo byl přítomen u této dlouhé řady prací, věděl, odkud chleba pochází a jak těžce a namáhavě se musí vydělat a vypracovat. Celý život se ostýchal projít osetým polem nebo obilným lánem a bolelo ho u srdce, když někdo bezstarostně zahodil kus chleba.

Tyto obrazy ze zemědělství v našem hornickém městě zprostředkovávají dojem, jak tvrdým způsobem naši rodiče a prarodiče vykonávali každodenní práce a jak skromný, prostý a strohý byl, ve srovnání s dneškem, jejich způsob života. Je s podivem, že naši předkové přes nevýslovné tělesné vypětí žili zdravě, vyrovnaně, šťastně a spokojeně.

Zemědělství provozované v Horním Slavkově svým téměř prapůvodním, archaickým způsobem již dávno skončilo. Životní forma, která přetrvala staletí, už neexistuje. Zanikla a s ní i jména drobných „hospodářů", jako Erler, Hölperl, Kempf, Pöttig, Schröck, Sorger, Streitenberger, Tauber, Tschamler, Ubl a další, které u nás, napůl žertem, napůl uznale, nazývali „Köihpritschä". Je však jisté, že ve vědomí o díle našich předků v nich, ať vědomě či nevědomě, stále ještě vidíme vzor. Je to dostatečný důvod, abychom si rádi a s vděčností připomínali útrapy, strasti a šetrnost minulých generací.