⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Práce, tam kde se řemeslu a zemědělství mělo dostat stejně svého práva, nikdy neubývala. Kromě denní péče o dobytek to byly především dlouhé cesty s pomalým kravím potahem, které zabíraly mnoho času. „Af d'Häich" (na Huberovu výšinu) bylo třeba jet 1,5 km do kopce, na Borovou špici a do Karchesloh stejně daleko; jízda trvala dobrou půl hodinu. Při svážení sena a obilí se, pokud se dopoledne ještě vozil jetel na krmení, odpoledne stihly nanejvýš dvě jízdy. Proto na jaře přicházel do domu tzv. hnojařský sedlák (Dungbauer), aby vyvezl hnůj na bramborové pole. S koňským potahem od sedláka z Gfellu – k jídlu bývala „üwäråll Dungbauernbröih" (všude polévka pro hnojařského sedláka) – šla tato práce podstatně rychleji, když se jeden vůz vyvezl a druhý se mezitím doma naložil.

Vysoký podíl časově náročné ruční práce, která tehdy ještě určovala hospodaření, ukazuje průběh sklizně obilí.

Obilí (žito) se „nasazovalo" na stojící obilí kosou s „Wachlerem" – na šířku jednoho záběru. Žena sbírala srpem posekané stébla jedno po druhém a vždy položila náruč na připravené „Bandl" (stočené slaměné povřísko), dokud nebyl pohromadě snop. Rychle se musela vrátit zpět na své místo, aby nezdržovala následujícího „Mohdä" (žence). Odpoledne před svačinou s kávou (sladová káva s čekankou a nadrobeným chlebem) nebo teprve k večeru se svazovaly, pokud se to nestalo už při sbírání (chvalořeč pomocnici: „Derä gäiht's vä dä Händ" – té to jde od ruky), společně všechny snopy a stavěly se do „mandelů" (panáků). Následně se pole ještě dohrabalo širokým hrábětem, aby žádné klasy nezůstaly ztraceny.

Ke svážení se snopy musely vidlemi napíchat na žebřinový vůz, nahoře sundávat a odborně naložit; k tomu bylo zapotřebí 3–4 osob. Po cestě domů následovalo vykládání ve stodole, vypřahání krav a zatlačení sklizňového vozu pevnou rukou. Jedna osoba pak házela snopy do stran do „bansů" (skladovacích prostor) nebo vidlemi nahoru přes mlat; k podávání dál byli potřeba až dva pomocníci a jedna zkušená síla ke správnému rovnání.

Při mlácení se snopy braly opačnou cestou: buď dolů na mlat k ručnímu mlácení, nebo na stroj (strojní družstvo malorolníků – Streitenberger a Gräf – nebo úkolová mlátička Topinka). Tam jedna osoba rozřezávala snopy, druhá je zakládala do stroje. Sláma vycházela po mlácení přes laťovou rohož, sbírala se do náručí, vázala se do „Schiedlän", před stodolou se navršila do kupy a večer se pak stěhovala zpět do vyprázdněných stodolních přihrádek. Při „Drischldreschen" (mlácení cepem na páskovou slámu na výplň matrací) se skládalo 24 snopů, „ä Gleech" (vrstva), z obou stran s klasy do středu, cepem se předmlátilo, rozvázalo se, znovu se mlátilo, obrátilo a znovu mlátilo, dokud nebyly klasy „čisté", pak se ještě jednou pevně vytřáslo, sebralo jako sláma, svázalo a odloženo. Pilné ruce shrnovaly obilná zrna hráběmi, dřevěnou lopatou a chvojovým koštětem na mlatu na hromadu. O pár dní později se „čistilo": jeden pomocník otáčel čisticím mlýnkem (větrovkou), druhý nakládal namlácené obilí; vzniklé „Sied" (plevy) a semena plevele se odklízely stranou. Takto vyčištěné zrno se plnilo „Vöiälä" (kulatou dřevěnou nádobou jako dutou obilní mírou) do pytlů, přičemž tři „Vöiälä" dávaly jeden strych (= 25 kg), a poté se ještě jednou protřepávalo na domácí „Traadbuän" (sýpce) k úplnému dosušení.

věta pokračuje na dalším listu ⟶