V obytném domě stačil prostor jen pro seno, otavu a obilí; sláma byla uložena jinde. Na okraji a mimo město stálo mnoho „Stodl" (stodol), které často patřily více spolumajitelům. Josef a Anton Ublovi měli svoji stodolu u vjezdu do města před Neustadtem (Novým Městem). Jiné se nacházely u kostelíka u špitálu, na Gänsdörfl, na Nové ulici, na Starém trhu, na Töppeleser cestě, na Zvonovém vrchu (Glockenberg), v Seifertsgrünu, na Donně, na Nádražní ulici a na Horní Trifti. Sláma potřebná ke krmení a stlaní se musela podle potřeby odtud přivážet. Ubl Pepp vozil svůj vozík se slámou domů přes Dolní příkop (Unterer Graben). V zimě se stejné množství vozilo na saních s prkny.

Voda se musela nosit ve vědrech a „Kånnln" (konvích) z nejbližšího „Räihākåstn" (roubené studně s korýtkem) – zde od Dietricha –, což byla namáhavá práce, která zejména v letních měsících při větší potřebě zabírala mnoho času. Pro dobytek se voda nabírala, k pití a vaření se smělo používat jen „ei(n)glåuāns Wåssā", tedy voda přímo z přítokové trubky. Opakované chůze samozřejmě nabízely i příležitosti k setkáním a rozhovorům.

„Wöi dā Herr, suā 's Gscherr" (jaký pán, takové nářadí) nebo „ā gscheits Werkzeich is d'hålwā Arwāt" (dobré nářadí je polovina práce), to se dalo často slýchat. Jak to ale s tím vypadalo doopravdy? Co bylo k dispozici? Sedláci v okolních vesnicích, v úrodnější části Chebska nebo ještě dál na statcích v Žluticku a Žatecku, tedy „v kraji", měli už dávno k dispozici žací stroje, obraceče sena, hrabě na seno, obilní vazače, vyorávače brambor, secí stroje, víceúčelové stroje, traktory a parní pluhy. Vybavení slavkovských zemědělců oproti tomu vyznívalo spíše chudě, ba zaostale. V domě viselo 6 dřevěných hrabí, 2 kosy, 2 „Wachler" (dřevěné rámy potažené plátnem nad kosou pro sklizeň obilí); ve chlévě stály opřené 2 hnojní vidle, 1 „Mistkraal"; nad sklepem na řepu leželo několik motyk na zelí a trojzubých motyk na brambory. V předsíni stál trakař na trávu (kolečko se sprchlemi), v zásobě byly dvě dlouhé vidle na seno, dvě lopaty na písek a uhlí. Sláma na stlaní se řezala vysloužilou čepelí kosy. Byla tam „Duāschnrumpl" na řezání řepy, řezačka pro obsluhu dvěma muži, brousek pro ruční pohon, dále dva kovadlinky na klepání kos, brousky a rohovinová brouska z kravského rohu. K dispozici byly dále pletené nůše, „Eädepplzistārā" (kulaté koše na brambory), dva kompletní postroje pro tažné krávy: podhrdelníky, řetězy k oji, ohlávky, otěže, záď s ocasním řemenem, náhubky, řetězy pro krávy, „Ritschāt u Wåuch" (vahadlo a oj) a provazy na telata. K obdělávání půdy sloužil obraceč (obratný pluh), hrůbkovací pluh, dvoudílné dřevěné brány se železnými zuby a dvoudílná železná brána.

Pluh se skládal z „Pflougsgriāt" (pluhového nářadí) se zásuvným zařízením na nastavení šířky a s výškovou úpravou pomocí zavěšovacího kroužku do dřevěného „Grindel" (pluhového trámu). Kola byla vyrobena ze dřeva a opatřena železnými obručemi. Tělo pluhu s radlicí a odhrnovací deskou, postavené jako podorávkový pluh, bylo jistě tovární prací; kolář a kovář spojovali své díly v celek. Hrůbkovací pluh na vyhrnování brambor měl jednodušší konstrukci: „Pflougsgriāt", jak popsáno, dřevěný trám, dvě odhrnovací desky obité železem, nastavitelné směrem ven, a s trojúhelníkovitě klenutou, po obou stranách řeznou radlicí.

Polní vůz, rovněž s dřevěnými koly a železnými obručemi, se dal přestavět z „Hudlwoogn" (skříňového vozu) na vůz s žebřinami. K tomu se mezi přední a zadní kola vkládala delší spojovací tyč, „Långwied". Místo uzavřených bočnic se používaly dlouhé, uprostřed po straně otevřené žebřiny. Doplňkem tohoto vybavení byly ještě tyč a lano na svazování nákladu, a při těžkých jízdách sloužily kromě „Schleif" (brzdy) ještě zvláštní řetězy k zablokování jednoho kola, občas i železná brzdicí botka. Kromě toho bylo vozidlo, jelo-li se pro palivové dříví do lesa, vybaveno ještě pilou a dřevorubeckou sekerou.

věta pokračuje na dalším listu ⟶