V obytném domě stačil prostor jen pro seno, otavu a obilí; sláma byla uložena jinde. Na okraji a mimo město stálo mnoho „Stodl" (stodol), které často patřily více spolumajitelům. Josef a Anton Ublovi měli svoji stodolu u vjezdu do města před Neustadtem (Novým Městem). Jiné se nacházely u kostelíka u špitálu, na Gänsdörfl, na Nové ulici, na Starém trhu, na Töppeleser cestě, na Zvonovém vrchu (Glockenberg), v Seifertsgrünu, na Donně, na Nádražní ulici a na Horní Trifti. Sláma potřebná ke krmení a stlaní se musela podle potřeby odtud přivážet. Ubl Pepp vozil svůj vozík se slámou domů přes Dolní příkop (Unterer Graben). V zimě se stejné množství vozilo na saních s prkny.
Voda se musela nosit ve vědrech a „Kånnln" (konvích) z nejbližšího „Räihākåstn" (roubené studně s korýtkem) – zde od Dietricha –, což byla namáhavá práce, která zejména v letních měsících při větší potřebě zabírala mnoho času. Pro dobytek se voda nabírala, k pití a vaření se smělo používat jen „ei(n)glåuāns Wåssā", tedy voda přímo z přítokové trubky. Opakované chůze samozřejmě nabízely i příležitosti k setkáním a rozhovorům.
„Wöi dā Herr, suā 's Gscherr" (jaký pán, takové nářadí) nebo „ā gscheits Werkzeich is d'hålwā Arwāt" (dobré nářadí je polovina práce), to se dalo často slýchat. Jak to ale s tím vypadalo doopravdy? Co bylo k dispozici? Sedláci v okolních vesnicích, v úrodnější části Chebska nebo ještě dál na statcích v Žluticku a Žatecku, tedy „v kraji", měli už dávno k dispozici žací stroje, obraceče sena, hrabě na seno, obilní vazače, vyorávače brambor, secí stroje, víceúčelové stroje, traktory a parní pluhy. Vybavení slavkovských zemědělců oproti tomu vyznívalo spíše chudě, ba zaostale. V domě viselo 6 dřevěných hrabí, 2 kosy, 2 „Wachler" (dřevěné rámy potažené plátnem nad kosou pro sklizeň obilí); ve chlévě stály opřené 2 hnojní vidle, 1 „Mistkraal"; nad sklepem na řepu leželo několik motyk na zelí a trojzubých motyk na brambory. V předsíni stál trakař na trávu (kolečko se sprchlemi), v zásobě byly dvě dlouhé vidle na seno, dvě lopaty na písek a uhlí. Sláma na stlaní se řezala vysloužilou čepelí kosy. Byla tam „Duāschnrumpl" na řezání řepy, řezačka pro obsluhu dvěma muži, brousek pro ruční pohon, dále dva kovadlinky na klepání kos, brousky a rohovinová brouska z kravského rohu. K dispozici byly dále pletené nůše, „Eädepplzistārā" (kulaté koše na brambory), dva kompletní postroje pro tažné krávy: podhrdelníky, řetězy k oji, ohlávky, otěže, záď s ocasním řemenem, náhubky, řetězy pro krávy, „Ritschāt u Wåuch" (vahadlo a oj) a provazy na telata. K obdělávání půdy sloužil obraceč (obratný pluh), hrůbkovací pluh, dvoudílné dřevěné brány se železnými zuby a dvoudílná železná brána.
Pluh se skládal z „Pflougsgriāt" (pluhového nářadí) se zásuvným zařízením na nastavení šířky a s výškovou úpravou pomocí zavěšovacího kroužku do dřevěného „Grindel" (pluhového trámu). Kola byla vyrobena ze dřeva a opatřena železnými obručemi. Tělo pluhu s radlicí a odhrnovací deskou, postavené jako podorávkový pluh, bylo jistě tovární prací; kolář a kovář spojovali své díly v celek. Hrůbkovací pluh na vyhrnování brambor měl jednodušší konstrukci: „Pflougsgriāt", jak popsáno, dřevěný trám, dvě odhrnovací desky obité železem, nastavitelné směrem ven, a s trojúhelníkovitě klenutou, po obou stranách řeznou radlicí.
Polní vůz, rovněž s dřevěnými koly a železnými obručemi, se dal přestavět z „Hudlwoogn" (skříňového vozu) na vůz s žebřinami. K tomu se mezi přední a zadní kola vkládala delší spojovací tyč, „Långwied". Místo uzavřených bočnic se používaly dlouhé, uprostřed po straně otevřené žebřiny. Doplňkem tohoto vybavení byly ještě tyč a lano na svazování nákladu, a při těžkých jízdách sloužily kromě „Schleif" (brzdy) ještě zvláštní řetězy k zablokování jednoho kola, občas i železná brzdicí botka. Kromě toho bylo vozidlo, jelo-li se pro palivové dříví do lesa, vybaveno ještě pilou a dřevorubeckou sekerou.
Im Wohnhaus reichte der Raum nur für Heu, Grummet und Getreide; das Stroh war auswärts untergebracht. Am Rande und außerhalb der Stadt standen viele „Stodl" (Stadel, Scheunen), die oft mehreren Teilhabern gehörten. Josef und Anton Ubl hatten ihren Stodl am Ortseingang vor der Neustadt. Andere befanden sich bei der Spitalkirche, am Gänsdörfl, an der Neuen Straße, am Alten Markt, Töppeleser Weg, Glockenberg, in der Seifertsgrün, auf der Donnā, an der Bahnhofstraße und in der Oberen Trift. Das zum Füttern und Einstreuen benötigte Stroh mußte nach Bedarf von dort geholt werden. Der Ubl Pepp schob seinen Karren mit Stroh über den Unteren Graben heim. Im Winter wurde die gleiche Menge auf einem mit Brettern belegten Schlitten gezogen.
Das Wasser war in Eimern und „Kånnln" vom nächsten „Räihākåstn" (Röhrenkasten) - hier beim Dietrich - zu holen, eine mühsame Arbeit, die, besonders in den Sommermonaten mit größerem Bedarf, viel Zeit beanspruchte. Für das Vieh schöpfte man das Wasser ein, zum Trinken und Kochen durfte nur „ei(n)glåuāns Wåssā", also direkt aus dem Zulaufrohr, verwendet werden. Die wiederholten Gänge boten natürlich auch Gelegenheiten zu Begegnungen und zum Gespräch.
„Wöi dā Herr, suā 's Gscherr" oder „ā gscheits Werkzeich is d'hålwā Arwāt", konnte man oft hören. Wie sah es aber damit aus? Was war vorhanden? Die Bauern auf den umliegenden Dörfern, im fruchtbareren Teil des Egerlandes oder noch weiter weg auf den Höfen des Luditzer und Saazer Landes, also „im Lånd drin", verfügten längst über Mähmaschinen, Heuwender, Heurechen, Getreidebinder, Kartoffelroder, Sämaschinen, Vielfachgeräte, Traktoren und Dampfpflüge. Die Ausstattung der Schlaggenwalder Landwirte fiel demgegenüber eher dürftig, ja rückständig aus. Im Haus hingen 6 Holzrechen, 2 Sensen, 2 „Wachler" (leinenbespannter Holzrahmen über dem Sensenblatt für die Getreideernte); im Stall lehnten 2 Mistgabeln, 1 „Mistkraal"; mehrere Kraut- und dreizinkige Kartoffelhauen lagen über dem Rübenkeller. Ein Graskarren (Schubkarren mit Sprossen) stand im Vorhaus, zwei lange Heugabeln waren vorrätig, zwei Schaufeln für Sand und Kohlen. Stroh zum Einstreuen wurde mit einem ausgedienten Sensenblatt geschnitten. Es gab eine „Duāschnrumpl" zum Schnitzeln der Rüben, eine Holmmaschine für Zweimannbedienung, einen Schleifstein für Handbetrieb, dann zwei Dengelstöcke, Wetzsteine und Wetzkumpf aus Kuhhorn. Vorhanden waren ferner geflochtene Buckelkörbe, „Eädepplzistārā" (runde Kartoffelkörbe), zwei komplette Geschirre für die Zugkühe: Halskuppeln, Deichselketten, Halfter, Zügel, Rückzeug mit Schwanzriemen, Maulkörbe, Kuhketten, Ritschāt u Wåuch" (Ortscheit, Zugscheit-Deichselwaage) und Kälberstricke. Zur Bodenbearbeitung diente ein Wender (Wendepflug), ein Häufelpflug, eine zweiteilige Holzegge mit eisernen Zähnen und eine zweiteilige eiserne Egge.
Der Pflug bestand aus einem „Pflougsgriāt" (Pfluggerät) mit Steckvorrichtung zur Breiteneinstellung und zur Höhenverstellung mit dem Einhängering in das hölzerne „Grindel" (Pflugbaum). Die Räder waren aus Holz gefertigt und mit eisernen Reifen versehen. Der Pflugkörper mit Schar und Streichblech, als Unterwender gebaut, war sicher Fabriksarbeit; Wagner und Schmied fügten ihre Teile zum vollständigen Ganzen. Der Häufelpflug zum Kartoffelausstreichen war von einfacherer Bauart: „Pflougsgriāt", wie beschrieben, Holzgrindel, zwei Streichbretter, mit Eisen beschlagen, nach außen verstellbar und mit einer dreieckig-gewölbten, beiderseits schneidenden Schar.
Der Ackerwagen, ebenfalls mit Holzrädern und eisernen Reifen, ließ sich von einem „Hudlwoogn" (Kastenwagen) auf einen solchen mit Leitern umrüsten. Dazu setzte man zwischen Vorder- und Hinterrädern eine längere Verbindungsstange, die „Långwied", ein. An Stelle der geschlossenen Seitenteile kamen lange, im mittleren Teil seitlich offene Leitern zum Einsatz. Ergänzend zu dieser Ausrüstung gehörten noch Wiesbaum und Seil
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.