Zemědělství v hornickém městě

Horní Slavkov (Schlaggenwald) se rozvinul v důležité místo díky těžbě cínu. Po úpadku hornictví dávala obyvatelům práci a obživu výroba porcelánu.

Vedle toho zaujímalo po celou dobu zvláštní místo ve hospodářské struktuře města řemeslo. Právě ono vytvářelo „zlaté dno", zatímco s ním spojené zemědělství se provozovalo spíše vedlejším způsobem. Skuteční sedláci se těmto vedlejším zemědělcům trochu posmívali a posměšně je nazývali „Köihpritschä", což by se dalo volně přeložit jako „malorolník, který jezdí s potahem tažným kravami". To jim však nijak neubíralo na hrdosti. Jejich sebevědomí spočívalo v jejich řemeslné zručnosti a v soběstačnosti. Z jejich řad nevzešel žádný významný muž, nikdo o nich nenapsal knihy. Pro zemědělské vzdělání se v tomto životním způsobu nikoho nepodařilo získat. Knižní moudrosti nebyly v kurzu a proti novotám panovala řada výhrad. Konstatování „Dees brauchn miä niät" (to my nepotřebujeme) platilo za jednoznačné odmítnutí. Přesto se tato drobná hospodářství v dobách nouze osvědčila jako spolehlivá opora proti hladu. Poslední rok v domovině to znovu zřetelně ukázal.

Zemědělství u nás znamenalo pěstování rostlin a chov dobytka v podmínkách středohoří Slavkovského lesa (Kaiserwald). Kratší vegetační doba, vyšší srážky (700–900 mm), nižší roční teploty, pozdní mrazíky, mělká orná půda, na vápník chudé půdy vzniklé zvětráváním žuly, vysoký podíl luk a pastvin a omezené používání strojů a umělých hnojiv – to vše vedlo k nižším výnosům a skromnému příjmu.

Zemědělská plodná plocha činila asi 800 ha polí a luk; ležela ve výšce mezi 580 m a 669 m.

Zemědělství jako hlavní zdroj obživy se provozovalo na větších samotách (v závorce poslední majitelé a rozloha v ha): - Schödlhof (Franz Wenzl 8 a Franz Heß 8–9), - Putzenhof (Hermann Lochschmidt 15), - Tichtelhof (postaven 1936 Willibaldem Neidhartem, nájemce Josef Weidl 7), - Bärenhof (postaven 1938 notářem Kolbem, nájemce Emil Richter 8), - Wolfshof (majetek města, již neobhospodařován), - Windhof (Anton Rippl, 24 bez pachtovní půdy) a - Hubhof (Franz Kühnhackl 12, Josef Kühnhackl 12, Oskar Kühnhackl 12, Pollack 12 a Brandl 6).

V samotném městě hospodařilo jen málo skutečných sedláků, jako Franz Brandl, Johann Rippl, Anton Tschamler (Obere Gasse); Josef Krebs (Hauptstraße); Josef Roßmeissl (Bräuhausgasse); Anton Gröschl (Leßnitzgasse), Josef Schmieger (Zehentplatz) a další.

Početně větší část však tvořila hospodářství spojená s řemeslem. K tomu přistupovali ještě majitelé menších pozemků, kteří chovali jen jednu krávu nebo pár koz a svou obživu si vydělávali v porcelánce nebo v jiných podnicích.

Pěstovaly se především žito, oves a brambory, dále trochu ječmene a pro vlastní potřebu pšenice. Krmná řepa a jetel červený tvořily nejdůležitější krmné plodiny. Ještě v minulém století se sklízel len a proso.

Pro posouzení příjmu ze zemědělství chybí spolehlivé údaje o hektarových výnosech a dosažených tržbách. Tržní ceny v československých korunách (Kč) bez srovnání kupní síly neposkytují nám dnešním spotřebitelům žádné použitelné vypovídací hodnoty. Zápisy v domácích kalendářích o tom obsahovaly málo a týkaly se většinou jen toho nejnutnějšího. Tak se například zapsalo 18. března: „Nasazena husa (11 vajec)"; 6. dubna: „Poslední trus (hnůj)"; 8. dubna: „Silná bouřka ve 4 hodiny odpoledne"; 9. června: „Stará strakatá (kráva) nemocná"; 16. července: „Poslední seno svezeno"; 26. července: „Obilí sváženo"; 10. srpna: „Poslední obilí svezeno (11 vozů)"; 26. září: „Jalovice připuštěna"; 6. října: „Vykopány brambory (27 centů)"; 31. října: „Poslední trus (hnůj) přivezen"; 10. listopadu: „První sníh".

věta pokračuje na dalším listu ⟶