Zemědělství v hornickém městě
Horní Slavkov (Schlaggenwald) se rozvinul v důležité místo díky těžbě cínu. Po úpadku hornictví dávala obyvatelům práci a obživu výroba porcelánu.
Vedle toho zaujímalo po celou dobu zvláštní místo ve hospodářské struktuře města řemeslo. Právě ono vytvářelo „zlaté dno", zatímco s ním spojené zemědělství se provozovalo spíše vedlejším způsobem. Skuteční sedláci se těmto vedlejším zemědělcům trochu posmívali a posměšně je nazývali „Köihpritschä", což by se dalo volně přeložit jako „malorolník, který jezdí s potahem tažným kravami". To jim však nijak neubíralo na hrdosti. Jejich sebevědomí spočívalo v jejich řemeslné zručnosti a v soběstačnosti. Z jejich řad nevzešel žádný významný muž, nikdo o nich nenapsal knihy. Pro zemědělské vzdělání se v tomto životním způsobu nikoho nepodařilo získat. Knižní moudrosti nebyly v kurzu a proti novotám panovala řada výhrad. Konstatování „Dees brauchn miä niät" (to my nepotřebujeme) platilo za jednoznačné odmítnutí. Přesto se tato drobná hospodářství v dobách nouze osvědčila jako spolehlivá opora proti hladu. Poslední rok v domovině to znovu zřetelně ukázal.
Zemědělství u nás znamenalo pěstování rostlin a chov dobytka v podmínkách středohoří Slavkovského lesa (Kaiserwald). Kratší vegetační doba, vyšší srážky (700–900 mm), nižší roční teploty, pozdní mrazíky, mělká orná půda, na vápník chudé půdy vzniklé zvětráváním žuly, vysoký podíl luk a pastvin a omezené používání strojů a umělých hnojiv – to vše vedlo k nižším výnosům a skromnému příjmu.
Zemědělská plodná plocha činila asi 800 ha polí a luk; ležela ve výšce mezi 580 m a 669 m.
Zemědělství jako hlavní zdroj obživy se provozovalo na větších samotách (v závorce poslední majitelé a rozloha v ha): - Schödlhof (Franz Wenzl 8 a Franz Heß 8–9), - Putzenhof (Hermann Lochschmidt 15), - Tichtelhof (postaven 1936 Willibaldem Neidhartem, nájemce Josef Weidl 7), - Bärenhof (postaven 1938 notářem Kolbem, nájemce Emil Richter 8), - Wolfshof (majetek města, již neobhospodařován), - Windhof (Anton Rippl, 24 bez pachtovní půdy) a - Hubhof (Franz Kühnhackl 12, Josef Kühnhackl 12, Oskar Kühnhackl 12, Pollack 12 a Brandl 6).
V samotném městě hospodařilo jen málo skutečných sedláků, jako Franz Brandl, Johann Rippl, Anton Tschamler (Obere Gasse); Josef Krebs (Hauptstraße); Josef Roßmeissl (Bräuhausgasse); Anton Gröschl (Leßnitzgasse), Josef Schmieger (Zehentplatz) a další.
Početně větší část však tvořila hospodářství spojená s řemeslem. K tomu přistupovali ještě majitelé menších pozemků, kteří chovali jen jednu krávu nebo pár koz a svou obživu si vydělávali v porcelánce nebo v jiných podnicích.
Pěstovaly se především žito, oves a brambory, dále trochu ječmene a pro vlastní potřebu pšenice. Krmná řepa a jetel červený tvořily nejdůležitější krmné plodiny. Ještě v minulém století se sklízel len a proso.
Pro posouzení příjmu ze zemědělství chybí spolehlivé údaje o hektarových výnosech a dosažených tržbách. Tržní ceny v československých korunách (Kč) bez srovnání kupní síly neposkytují nám dnešním spotřebitelům žádné použitelné vypovídací hodnoty. Zápisy v domácích kalendářích o tom obsahovaly málo a týkaly se většinou jen toho nejnutnějšího. Tak se například zapsalo 18. března: „Nasazena husa (11 vajec)"; 6. dubna: „Poslední trus (hnůj)"; 8. dubna: „Silná bouřka ve 4 hodiny odpoledne"; 9. června: „Stará strakatá (kráva) nemocná"; 16. července: „Poslední seno svezeno"; 26. července: „Obilí sváženo"; 10. srpna: „Poslední obilí svezeno (11 vozů)"; 26. září: „Jalovice připuštěna"; 6. října: „Vykopány brambory (27 centů)"; 31. října: „Poslední trus (hnůj) přivezen"; 10. listopadu: „První sníh".
Landwirtschaft in der Bergstadt
Schlaggenwald entwickelte sich durch die Gewinnung von Zinn zu einem bedeutenden Ort. Nach dem Niedergang des Bergbaus bot die Erzeugung von Porzellan den Bewohnern Arbeit und Einkommen.
Daneben nahm zu allen Zeiten das Handwerk einen besonderen Platz im wirtschaftlichen Gefüge der Stadt ein. Es schuf den „goldenen Boden", während die mit ihm verbundene Landwirtschaft nebenbei betrieben wurde. Von den richtigen Bauern ein wenig belächelt, nannte man diese Landwirte im Nebenerwerb spöttisch „Köihpritschä", was frei übersetzt in etwa „Kleinbauer, der einen kuhbespannten Wagen führt" bedeutete. Ihnen tat dies indes keinen Abbruch. Ihr Selbstbewußtsein beruhte auf ihren handwerklichen Leistungen und ihrer Selbstgenügsamkeit. Aus ihren Reihen ging kein bedeutender Mann hervor, niemand schrieb Bücher über sie. Für die landwirtschaftliche Ausbildung war in dieser Lebensform niemand zu gewinnen. Buchweisheiten standen nicht hoch im Kurs, und gegen neumodisches Zeug gab es viele Vorbehalte. Die Feststellung: „Dees brauchn miä niät", galt dabei als eindeutige Ablehnung. Dennoch erwiesen sich diese kleinen Betriebe in den Zeiten der Not als verläßliche Stütze gegen den Hunger. Das letzte Jahr in der Heimat führte dies noch einmal deutlich vor Augen.
Landwirtschaft bei uns bedeutete Pflanzenbau und Tierzucht unter den Mittelgebirgsbedingungen des Kaiserwaldes. Kürzere Vegetationszeiten, höhere Niederschläge (700–900 mm), niedrigere Jahrestemperaturen, Spätfröste, flache Ackerkrume, kalkarme Böden aus Granitverwitterung, hoher Grünlandanteil und beschränkter Einsatz von Maschinen und Kunstdünger ergaben niedrigere Erträge und ein bescheidenes Einkommen.
Die landwirtschaftliche Nutzfläche betrug etwa 800 ha Felder und Wiesen; diese lagen zwischen 580 m und 669 m hoch.
Vollerwerbsmäßig betrieben wurde die Landwirtschaft bei den größeren Außenhöfen (in Klammer die letzten Besitzer und die Anbauflächen in ha):
- Schödlhof (Franz Wenzl 8 und Franz Heß 8–9),
- Putzenhof (Hermann Lochschmidt 15),
- Tichtelhof (1936 erbaut von Willibald Neidhart, Pächter Josef Weidl 7),
- Bärenhof (1938 erbaut von Notar Kolb, Pächter Emil Richter 8),
- Wolfshof (Stadtbesitz, nicht mehr bewirtschaftet),
- Windhof (Anton Rippl, 24 ohne Pachtland) und
- Hubhof (Franz Kühnhackl 12, Josef Kühnhackl 12, Oskar Kühnhackl 12, Pollack 12 und Brandl 6).
Im Ortsbereich wirtschafteten nur wenige Vollbauern, wie Franz Brandl, Johann Rippl, Anton Tschamler, Obere Gasse; Josef Krebs, Hauptstraße; Josef Roßmeissl, Bräuhausgasse; Anton Gröschl, Leßnitzgasse, Josef Schmieger, Zehentplatz, u.a.
Den zahlenmäßig größeren Teil stellten jedoch die mit dem Handwerk verbundenen Betriebe. Dazu kamen noch die Besitzer kleinerer Grundstücke, die nur eine Kuh oder einige Ziegen hielten und ihren Lebensunterhalt in der Porzellanfabrik oder in anderen Betrieben verdienten.
Angebaut wurden vorwiegend Roggen, Hafer und Kartoffeln, daneben etwas Gerste und für den Eigenbedarf Weizen. Kohlrüben und Rotklee bildeten die wichtigsten Futterpflanzen. Bis ins vorige Jahrhundert erntete man noch Flachs und Hirse.
Zur Beurteilung des Einkommens aus der Landwirtschaft fehlen verläßliche Angaben über Hektarerträge und die erzielten Erlöse. Die Marktpreise in tschechischen Kronen (Kč) ergeben ohne Valutavergleich keine brauchbaren Aussagen für uns Konsumenten von
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.