Pivovarnictví – z historie Horní pivovaru

„Zůstaň věrný domovu, pij Horňoslavkovský horní pivovar."

Tímto malým, výstižným heslem, vytištěným spolu s městským znakem a rokem založení 1527 na pivních tácích, upozorňoval kdysi náš Horní pivovar (Bergbrauerei) na sebe a na svá dobrá piva. Ušlechtilý ječný mok patří k nejstarším lidským požitkům a potravinám a byl oblíbený i u nás doma.

Umění vaření piva bylo známé už dávno před povýšením na město v roce 1300. Ze starých městských a účetních knih vyplývá, že se tehdy i později provozovalo živnostensky dosti čile.

Právo vařit pivo bylo zpočátku v celé provincii Čechy vyhrazeno městům, klášterům a jiným vrchnostem. Brzy však bylo v propachtování práva várečného měšťanům rozpoznáno výnosné zdroj příjmů. Za odvedení „ohmného"1) bylo i těmto uděleno časově omezené právo várečné. V době velké finanční nouze po třicetileté válce prodávaly pak mnohé městské obce, tak i Horní Slavkov (Schlaggenwald), várečná práva za městskou radou stanovenou částku a odvádění úroků „usedlým" měšťanům. Toto právo várečné bylo dlouhou dobu domům oprávněných „vtěleno", tj. bylo vázáno na dům. Vždy osm z nich tvořilo v rámci várečného společenství tzv. „Gmorren", který ve várečné době od září do května směl vařit podle losu. Přitom se muselo dodržovat várečný řád, v němž se roku 1592 mimo jiné praví:

Měšťan nemá dělat víc než 2 vary za rok.

Má vařit jen ve svém domě, v němž bydlí, a v témže vyčepovávat, natáčet, prodávat.

Má nechat své pivo samo vykvasit2).

Má se vařit jen do svatého Jiří3).

Má se namlít 18 strychů4) sladu, uvařit 18 sudů piva.

Na každý sud výčepního piva se má vařit 1 strych, na ležák 1/2 strychu chmele... atd.

K osobám, které byly bezprostředně zaměstnány při vaření a přitom přísahaly, patřili vedle sládka a mladomistra pomocní čeledíni, chladiči, nosiči piva, sladovníci, přepouštěči piva5), měřiči sladu a chmele, měřiči sudů (cejchovníci) a výběrčí várečného úroku. Sládkovi hrozil trest, když se mu var nepovedl. Mohl být propuštěn, když zpronevěřil várečný materiál, například prodal-li slad pálenčářům.

Počet veřejných hostinců zůstal dlouho skromný. Známé byly jen hostinec „U Rudého vola" (Zum Roten Ochsen), „Nová hospoda" (Neuwirtshaus) a později hostinská místnost na radnici. Ne vždy uspokojovala kvalita domácího piva hostinské a hosty. Jen váhavě povolovala rada odběr cizích piv ze sousedních měst. Tak se zdejším hostinským přiznalo právo na dovoz plzeňského piva teprve v roce 1584, přičemž za každý kuf6) připadalo 1 1/2 zlatého7) na dávkách.

Dvorské dekrety z let 1793 a 1812 a dekret c. k. zemského gubernia8) z roku 1831 potvrdily později ještě řadová várečná práva měšťanstva, jichž se v průběhu času využívalo stále méně. Nakonec oprávnění k vaření souhlasili s propachtováním pivovaru.

Dne 16. května 1871 pronajalo město pivovar sládkovi Johannu Baptistu Schmellerovi, který jej roku 1877 spolu se sladovnou ležící vedle „Staré školy" pod kostelem sv. Jiří koupil za 20 000 zlatých. Nový majitel nechal

věta pokračuje na dalším listu ⟶