Pivovarnictví – z historie Horní pivovaru
„Zůstaň věrný domovu, pij Horňoslavkovský horní pivovar."
Tímto malým, výstižným heslem, vytištěným spolu s městským znakem a rokem založení 1527 na pivních tácích, upozorňoval kdysi náš Horní pivovar (Bergbrauerei) na sebe a na svá dobrá piva. Ušlechtilý ječný mok patří k nejstarším lidským požitkům a potravinám a byl oblíbený i u nás doma.
Umění vaření piva bylo známé už dávno před povýšením na město v roce 1300. Ze starých městských a účetních knih vyplývá, že se tehdy i později provozovalo živnostensky dosti čile.
Právo vařit pivo bylo zpočátku v celé provincii Čechy vyhrazeno městům, klášterům a jiným vrchnostem. Brzy však bylo v propachtování práva várečného měšťanům rozpoznáno výnosné zdroj příjmů. Za odvedení „ohmného"1) bylo i těmto uděleno časově omezené právo várečné. V době velké finanční nouze po třicetileté válce prodávaly pak mnohé městské obce, tak i Horní Slavkov (Schlaggenwald), várečná práva za městskou radou stanovenou částku a odvádění úroků „usedlým" měšťanům. Toto právo várečné bylo dlouhou dobu domům oprávněných „vtěleno", tj. bylo vázáno na dům. Vždy osm z nich tvořilo v rámci várečného společenství tzv. „Gmorren", který ve várečné době od září do května směl vařit podle losu. Přitom se muselo dodržovat várečný řád, v němž se roku 1592 mimo jiné praví:
Měšťan nemá dělat víc než 2 vary za rok.
Má vařit jen ve svém domě, v němž bydlí, a v témže vyčepovávat, natáčet, prodávat.
Má nechat své pivo samo vykvasit2).
Má se vařit jen do svatého Jiří3).
Má se namlít 18 strychů4) sladu, uvařit 18 sudů piva.
Na každý sud výčepního piva se má vařit 1 strych, na ležák 1/2 strychu chmele... atd.
K osobám, které byly bezprostředně zaměstnány při vaření a přitom přísahaly, patřili vedle sládka a mladomistra pomocní čeledíni, chladiči, nosiči piva, sladovníci, přepouštěči piva5), měřiči sladu a chmele, měřiči sudů (cejchovníci) a výběrčí várečného úroku. Sládkovi hrozil trest, když se mu var nepovedl. Mohl být propuštěn, když zpronevěřil várečný materiál, například prodal-li slad pálenčářům.
Počet veřejných hostinců zůstal dlouho skromný. Známé byly jen hostinec „U Rudého vola" (Zum Roten Ochsen), „Nová hospoda" (Neuwirtshaus) a později hostinská místnost na radnici. Ne vždy uspokojovala kvalita domácího piva hostinské a hosty. Jen váhavě povolovala rada odběr cizích piv ze sousedních měst. Tak se zdejším hostinským přiznalo právo na dovoz plzeňského piva teprve v roce 1584, přičemž za každý kuf6) připadalo 1 1/2 zlatého7) na dávkách.
Dvorské dekrety z let 1793 a 1812 a dekret c. k. zemského gubernia8) z roku 1831 potvrdily později ještě řadová várečná práva měšťanstva, jichž se v průběhu času využívalo stále méně. Nakonec oprávnění k vaření souhlasili s propachtováním pivovaru.
Dne 16. května 1871 pronajalo město pivovar sládkovi Johannu Baptistu Schmellerovi, který jej roku 1877 spolu se sladovnou ležící vedle „Staré školy" pod kostelem sv. Jiří koupil za 20 000 zlatých. Nový majitel nechal
Das Brauwesen – aus der Geschichte der Bergbrauerei
„Bleib' der Heimat treu, trink' Schlaggenwalder Bergbräu."
Mit diesem kleinen, sinnigen Spruch, zusammen mit dem Stadtwappen und dem Gründungsjahr 1527 auf Bierdeckel gedruckt, machte einst unsere Bergbrauerei auf sich und ihre guten Biere aufmerksam. Der edle Gerstensaft gehört zu den ältesten menschlichen Genuß- und Nahrungsmitteln und war auch bei uns daheim sehr beliebt.
Die Kunst des Bierbrauens war schon lange vor der Stadterhebung im Jahre 1300 bekannt. Aus alten Stadt- und Rechnungsbüchern geht hervor, daß sie damals und auch später gewerbemäßig recht rege gepflegt wurde.
Das Recht des Bierbrauens war anfangs in der ganzen Provinz Böhmen den Städten, Klöstern und anderen Obrigkeiten vorbehalten. Bald hatte man jedoch in der Verpachtung des Braurechts an Bürger eine einträgliche Einnahmequelle erkannt. Gegen Entrichtung eines „Ohmgeldes"1) wurde auch diesen ein befristetes Braurecht eingeräumt. In der Zeit großer Geldnot nach dem Dreißigjährigen Krieg haben dann viele Stadtgemeinden, so auch Schlaggenwald, Braurechte gegen eine vom Stadtrat festgesetzte Summe und Abführung von Zinsen an „hausansässige" Bürger verkauft. Dieses Braurecht war lange Zeit den Häusern der Brauberechtigten „anverleibt", d.h. es war an das Haus gebunden. Jeweils acht von ihnen bildeten innerhalb der Braugemeinschaft einen sog. „Gmorren", der in der Brauzeit von September bis Mai nach dem Lose brauen durfte. Dabei war eine Brauordnung zu befolgen, in der es 1592 u.a. heißt:
1. Soll ein Bürger nicht mehr als 2 Gebräu machen im Jahre.
2. Soll nur auf sein Haus bräuen, darinnen er wohnt, und in denselben ausschänken, anschlagen, verkaufen.
3. Soll sein Bier selbst aushökeln2) lassen.
4. Soll nur bis Georgentag3) gebräut werden.
5. Sollen 18 Strich4) Malz, 18 Faß Bier gegossen werden.
6. Soll auf jedes Faß Schankbier 1 Strich, auf Lager 1/2 Strich Hopfen gebräut werden ... usw.
Zu den mit dem Brauen unmittelbar beschäftigen und dabei vereidigten Personen zählten neben dem Brau- und Malzmeister die Helfersknechte, Auskühler, Bierträger, Malzmüller, Bierpfützer5), Malz- und Hopfenmesser, Fässermesser (Eicher) und Brauzinseinnehmer. Dem Braumeister drohte Bestrafung, wenn sein Gebräu mißriet. Er konnte entlassen werden, wenn er Braugut veruntreute, indem er z.B. Malz an Branntweinbrenner veräußerte.
Die Zahl der öffentlichen Wirtshäuser blieb lange Zeit bescheiden. Bekannt waren nur das Gasthaus „Zum Roten Ochsen", das „Neuwirtshaus" und später die Gaststube im Rathaus. Nicht immer stellte die Qualität des heimischen Bieres Wirte und Gäste zufrieden. Nur zögernd erlaubte der Rat den Bezug fremder Biere aus den Nachbarstädten. So gestand man den hiesigen Wirten das Recht auf Einführung Pilsener Bieres erst im Jahre 1584 zu, wobei für jeden Kufen6) 1 1/2 fl.7) an Abgaben anfielen.
Hofdekrete von 1793 und 1812 sowie ein Dekret des k.u.k. Landesguberniums8) von 1831 bestätigten später noch die Reihbraurechte der Bürgerschaft, von denen im Laufe der Zeit immer weniger Gebrauch gemacht wurde. Schließlich stimmten die Brauberechtigten der Verpachtung des Brauhauses zu.
Am 16. Mai 1871 verpachtete die Stadt das Brauhaus an den Braumeister Johannes Baptist Schmeller, der es 1877 mit dem neben der „Alten Schule" unterhalb der St. Georgskirche gelegenen Malzhaus gegen Zahlung von 20.000 fl. erwarb. Der neue Besitzer ließ die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.