Staré cínařské řemeslo
Těžba a zpracování cínu
Podle velmi starých zpráv se cín kromě jižního a severního Krušnohoří a blízkého Slavkovského lesa (Kaiserwald) a Fichtelgebirge těžil už jen v Anglii. Už od nejstarších dob hrál velkou roli jako slitinový kov, například pro bronz (později jako ochrana proti korozi v podobě bílého plechu a jako užitkový kov pro předměty běžné i vyšší potřeby).
Také v Horním Slavkově (Schlaggenwald) se hornictví – a to na stříbro, cín a měď – provozovalo už velmi záhy. Historikové dokládají, že už Keltové těžili cín ve Slavkovském lese. Získávali ho vymýváním z písku potoků. Markomani a Langobardi je v tom napodobili. (Viz příspěvek „Rudné hornictví".)
Zvláštní význam a bohatství cínu těženého v Chebsku¹⁾ představovalo ložisko v oblasti Horní Slavkov/Krásno (Schönfeld). Caspar Bruschius za svého života (zemřel 1557) uváděl, že cínové doly zde na základě tehdejších podání a starých stop cínového hornictví s „mnoha kutáky a pinkami" existovaly už před 370 lety, tedy ve 12. století. Zde také dosáhlo nejvyššího rozkvětu cínařské řemeslo naší domoviny. Náš cín byl čistý a světlý a díky vysokému obsahu stříbra zvlášť ceněný; byl rád kupován, protože obsah stříbra dlouho udržoval lesk hotových výrobků. Tehdy ještě neuměli oddělit stříbro od cínu.
Také měď těžená ve stejném revíru mohla zvyšovat jakost cínu. Některé z „vzestupných žil" byly kromě cínu i měďnaté, „což je zřejmě příčinou, že hornoslavkovský cín tvoří zvláštní druh".
První písemný doklad o cínovém hornictví ve Slavkovském lese se nachází v listině z 13. července 1355, kterou vydali bratři Borko a Slavek z Rýzmburka pro městys Krásno; zmiňuje mimo jiné soud, správu cínových rýžovišť a dolů, cínovou váhu a horní desátek. To dokazuje již rozvinutou podobu hornického provozu a snahu o právní zajištění. Když Jindřich IV. z Plavna roku 1495 postoupil Bečov a tři horní města Horní Slavkov, Krásno a Čistá pánům Pluhům z Rabštejna, Hans Pluh energicky podporoval těžbu a úpravu cínové rudy.
Zpracování vyžadovalo velké množství vody, kterou nechal do provozů přivádět rozsáhlými kanály a nádržemi. Protože zesílená těžba rudy a její zpracování vyžadovaly větší prostředky, povzbuzoval domácí i zahraniční kapitál k investicím. Vedle Augsburku měl v tomto ohledu vedoucí postavení Norimberk. Hans Pluh zavedl jasné poměry. Už roku 1507 vydal horní řád pro stříbrné hornictví. Už roku 1509 byla zahájena Společenská štola (Gesellschaftsstollen), aby bylo možné dosáhnout stříbrných žil mezi Huberstockem a Horním Slavkovem. Rovněž roku 1509 vydal Hans Pluh horní řád pro cínové hornictví. Tyto horní zákony byly několikrát obnoveny a rozšířeny, poté roku 1548 nově sepsány v cínovém horním řádu krále Ferdinanda I. Byly ve vzájemné souvislosti s řády krušnohorských a jiných revírů. Za zmínku stojí, že horní řády vedle stanovení pracovní doby zakotvovaly už i moderní sociální dávky,
¹⁾ Chebsko zahrnovalo kolem roku 1077 celé Fichtelgebirge až po Redenzgau a klášterní území Waldsassen, jakož i Chebsko v přibližných hranicích pozdějších okresů Cheb a Loket, včetně Teplé a Žlutic (v Krušných horách).
Das alte Zinngewerbe
Zinngewinnung und Zinnverarbeitung
Nach sehr alten Berichten wurde Zinn außer im südlichen und nördlichen Erzgebirge und dem nahen Kaiserwald sowie im Fichtelgebirge nur noch in England gewonnen. Es spielte schon in frühester Zeit eine große Rolle als Legierungsmetall, z.B. für Bronze (später als Rostschutz in Gestalt von Weißblech und als Gebrauchsmetall für Gegenstände des gewöhnlichen und des gehobenen Bedarfs).
Auch in Schlaggenwald ist der Bergbau, und zwar auf Silber, Zinn und Kupfer, schon sehr früh betrieben worden. Historiker weisen nach, daß bereits die Kelten im Kaiserwald nach Zinn geschürft haben. Sie gewannen es durch Waschen aus dem Sand der Bäche. Markomannen und Langobarden machten es ihnen nach. (Siehe Beitrag „Erzbergbau".)
Von besonderer Bedeutung und Ergiebigkeit des im Egerland¹⁾ geförderten Zinns war das Vorkommen im Raume Schlaggenwald/Schönfeld. Caspar Bruschius berichtete zu seinen Lebzeiten (er starb 1557), daß Zinngruben vor 370 Jahren, also im 12. Jh., auf Grund damaliger Überlieferungen und alter Zeichen des Zinnbergbaus mit „viel Schurpf und Pingen" an diesem Ort bestanden haben. Hier entwickelte sich auch das Zinngießerhandwerk unserer Heimat zur höchsten Blüte. Unser Zinn war rein und hell und durch den hohen Silbergehalt besonders geschätzt; es wurde gerne gekauft, da durch den Silbergehalt der Glanz der fertigen Produkte lange Zeit anhielt. Zur damaligen Zeit verstand man noch nicht, das Silber vom Zinn zu scheiden.
Doch konnte auch das im gleichen Revier gewonnene Kupfer in der Lage sein, die Zinnqualität zu heben. Einige von den „steigenden Gängen" waren außer zinn- auch kupferhaltig, „was wohl die Ursache ist, daß das Schlaggenwalder Zinn eine besondere Gattung ausmacht".
Der erste schriftliche Beleg über den Zinnbergbau im Kaiserwald findet sich in einer Urkunde vom 13. Juli 1355 der Brüder Borko und Schlacco von Riesenburg für den Markt Schönfeld, in der u.a. das Gericht, die Verwaltung der Zinnseifen und -gruben, die Zinnwaage und der Bergzehnt erwähnt werden. Dies beweist die schon entwickelte Form eines Bergwerksbetriebes und das Bestreben einer rechtlichen Absicherung. Als Heinrich IV. von Plauen 1495 Petschau und die drei Bergstädte Schlaggenwald, Schönfeld und Lauterbach an die Herren Pflug von Rabenstein abtrat, förderte Hans Pflug tatkräftig die Gewinnung und Aufbereitung der Zinnerze.
Die Verarbeitung erforderte große Wassermengen, die er durch Anlegen umfangreicher Kanäle und Wasserspeicher den Werken zuführen ließ. Da ein verstärkter Abbau der Erze und deren Verarbeitung größere Mittel erforderten, ermutigte er in- wie ausländisches Kapital zur Investition. Neben Augsburg hatte in dieser Hinsicht Nürnberg eine führende Stellung inne. Hans Pflug schuf klare Verhältnisse. Schon 1507 erließ er eine Bergordnung für den Silberbergbau. Bereits 1509 wurde der Gesellschaftsstollen begonnen, um die Silberadern zwischen dem Huberstock und Schlaggenwald anfahren zu können. Ebenso gab Hans Pflug 1509 eine Bergordnung für den Zinnbergbau heraus. Diese Berggesetze wurden mehrfach erneuert und erweitert, dann 1548 in einer Zinnbergordnung König Ferdinands I. neu gefaßt. Sie standen in gewissem wechselseitigem Zusammenhang mit denen der erzgebirgischen und anderer Reviere. Erwähnenswert ist, daß die Bergordnungen neben Festsetzung der Arbeitszeiten auch schon moderne Sozialleistungen,
¹⁾ Das Egerland umfaßte um das Jahr 1077 das gesamte Fichtelgebirge bis zum Redenzgau und das Stiftsland Waldsassen sowie das Egerland in den ungefähren Grenzen der späteren Bezirke Eger und Elbogen einschl. Tepl und Lichtenstadt (i. Erzgeb.).
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.