⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jako je pokračování výplaty mzdy v případě nemoci, úhrada nákladů na lékaře a podobně.

Král Václav Český, který nastoupil po císaři Karlu IV. roku 1378, nechal po krátké vládě postavit obchodní cestu z Čech přes Cheb–Hof–Bayreuth–Auerbach až do Norimberku, aby po ní mohl nechat dopravovat rudy z cínařské obce Horní Slavkov a měďařské obce Kutná Hora do Norimberku.

Horní Slavkov tak byl už tehdy spojen se svým dnešním patronátním městem Auerbach (Horní Falc), stejně jako se starým říšským městem Norimberk, baštou cínařského řemesla, a s městem Bayreuth, které se může ohlédnout za staletou tradicí cínařství. Samozřejmě existovaly úzké vazby mezi cínařskými dílnami v Norimberku, Bayreuthu a Horním Slavkově. Dokazuje to i skutečnost, že cínařský řád, který si příslušní řemeslníci z Bayreuthu a Wunsiedelu dali roku 1464, platil i v Horním Slavkově a Krásně.

Jako významného odběratele našeho cínu lze vyzdvihnout ambereskou cínovou obchodní společnost.

Ke konci 16. století se ložiska kvalitního cínu v mělkých hloubkách vyčerpala a těžba v hlubších polohách nesmírně zvýšila náklady na dobývání.

Předkové jednoho z našich posledních cínařů, Oswalda Haniky, ještě dovedli vyprávět, že v dřívějších dobách chodili horníci od Hubverku (Mariánská šachta) v dřevácích z Horního Slavkova na cechovní setkání do Norimberku.

Od roku 1755 bylo v Bayreuthu „hlavní skřínka" (Hauptlade) pro cínařský cech Bayreuthu, Kulmbachu, Hofu, Wunsiedelu, Neustadtu nad Aischí a Erlangenu. Podle zmíněného cínařského řádu bylo třeba na devět liber cínu přidat jednu libru olova. Roku 1689 tento řád potvrdil markrabě braniborsko-bayreuthský a markrabě Bedřich jej roku 1755 ještě rozšířil o zkoušku, značku a formu. Nejspíše si cínaři naší staré domoviny tento řád osvojili, ačkoli přímé spojení s cechovními řemeslníky ve Fichtelgebirge už neexistovalo. V tomto řádu z roku 1755 se mimo jiné praví: „...každý, jakmile se stane mistrem, si má nechat zhotovit železnou značku, tu předložit před otevřenou skřínku, aby ji nemohl k podvodu užívat někdo jiný. Každý mistr má na svou značku nechat vyrýt rok, kdy se stal mistrem, jakož i zkoušku s číslem 8..."

Tento cínařský řád platí dodnes, i když provozy už nepoužívají olovo jako přísadu. Přídavek olova snižuje zvukovou barvu, a dobrý cín musí mít zvonivý zvuk. Aby byl cín tvrdší a ztratil svou pórovitou vlastnost, míchá se dnes k 96 % cínu 4 % mědi a antimonu. Všechny dnešní provozy opatřují své zboží bez přídavku olova červenou pečetí. Odborníci odhadují podíl olova u zahraničního cínového zboží nabízeného na německém trhu na šedesát a více procent.

Surový cín se dnes ve Fichtelgebirge už netěží; pochází z Malajsie a Bolívie a hutní se v Anglii.

Podle zpráv z naší bývalé domoviny dosáhla tam těžba cínové rudy roku 1983 asi 130 000 t, roku 1985 se měla díky modernizaci zařízení zvýšit na asi 300 000 t.

Domácí cínařské dílny (např. firma Sturm v Bayreuthu a firma Schmid v Marktleuthenu) odebírají cín v blocích. Do hmoty roztavené v kotli (bod tání 250 stupňů) se přidává měď a antimon. Ohřívá se v ocelových formách (teplota lití kolem 350 stupňů). K odlévání se používají kovové formy z bronzu nebo temperované litiny. Na talíř je potřeba například dva dílce formy; před sesazením se čistí, předehřívají v cínové lázni a upínají do formovacího lisu (dřevěného lisu). Poté následuje odlití. Pro urychlení se formy chladí mokrým hadrem a proklepávají kladivem. Švy odlitého kusu se na pracovním stole „odjehlují", pilují, na soustruhu obrábějí ručním nožem, brousí, leští a kusy z více dílů se po obrobení spájejí dohromady. Takto sestavené předměty se vyrábějí podstatně obtížněji. Například polévková mísa se vyrábí ze 6 dílů, gotický svícen o výšce 60 cm však z 24 až 36 dílů.

věta pokračuje na dalším listu ⟶