„Porcelánníci"

- podle příspěvku krajana Rudolfa Mareterera, redaktora Heimatbriefu v letech 1961–71; částečně zkráceno, upraveno a doplněno -

Od počátku továrního vyrábění porcelánu v roce 1792 vyrostl v Horním Slavkově (Schlaggenwald) a jeho okolí už záhy kmen zkušených porcelánových dělníků, jejichž řemeslná zručnost se z generace na generaci dále zdokonalovala. Pro velkou část obyvatelstva poskytovala práce v „továrně" hmotnou obživu – vždyť „porcelánníka" měl skoro každý druhý dům. A tak měl onen podnik, jenž se svými rozlehlými areály táhl pod městem romantickým Zechtalem (Důlním údolím), pro blahobyt města přímý i nepřímý, avšak zásadní význam.

Vzpomínka na život a ruch v našem rodném městě by byla neúplná, kdybychom nevzpomněli na porcelánníky, o jejichž práci jsou mnozí naši krajané bohužel jen nedostatečně poučeni. Hodnotu porcelánu jsme si doma vlastně nikdy pořádně neuvědomovali, protože jsme seděli přímo u pramene a náš „kredenc" (příborník) byl většinou takovým nádobím naplněn až po okraj. Teprve v cizině jsme poznali, jakou hodnotu má dobrý porcelánový talíř, mísa, polévková mísa nebo hrneček vybraného vkusu. I ti nejprostší lidé byli dobře a hojně vybaveni.

Ke cti našeho rodného města můžeme říci, že vynikající kvalita slavkovského „bílého zlata" byla v první řadě zásluhou pečlivé práce porcelánníků, kteří rok co rok svědomitě plnili své pracovní povinnosti.

Většina našich porcelánníků se učila od píky a byla zkušenými mistry prakticky zaškolena ve všech příslušných pracích. Vedení podniku a po první světové válce založená „Státní odborná škola pro porcelánový průmysl" v Karlových Varech-Rybářích (Karlsbad-Fischern) si kladly za cíl praktické i teoretické vzdělávání odborných sil. Díky stipendiím poskytovaným zaměstnavatelem i státem mohli nadaní, méně majetní mladí slavkovští porcelánníci rozšiřovat své odborné znalosti a dovednosti ku prospěchu svého podniku. Po skončení učení, které u soustružičů a malířů trvalo dříve 4–5 let, musel učeň zhotovit zkušební práci (probný kus). Vyučení, podle starého zvyku slavnostní akt, k němuž se zúčastnění dostavovali ve fraku a cylindru, ukončilo výuku. Tento oděv byl nepsaným zákonem i tehdy, když se pochovával kolega z oboru. Bylo zvykem oslovovat čerstvě vyučeného tovaryše po vyučení „vykáním". Večer pak kolegové z práce toto vyučení zapili v hostinci; náklady nesl ten, kdo se vyučil. Podle ústního podání to prý probíhalo v pravé „slavkovské družnosti" často vesele a bujaře až do svítání. Tento pěkný zvyk se s nepatrnými odchylkami zachoval až do první světové války.

Nejeden porcelánník po vyučení odešel do ciziny, aby poznal kus světa a jiné pracovní metody. V Selbu, Tirschenreuthu, Waldsassenu, Weidenu, v Durynsku, Drážďanech, Berlíně, Vídni – všude bylo možné potkat slavkovské soustružiče a malíře. Když se jejich touha po dálkách nasytila, táhlo většinu z nich zpět domů.

U porcelánníků je třeba vyzdvihnout pracovitost, šetrnost a pěstování dobrého přátelství. Nejeden to dotáhl k domku, několika polím nebo jinému majetku, a nemálo jich obdělávalo s rodinou pole jako vedlejší nebo drobní zemědělci (s kozami, drůbeží atd.). Mezi modeléry, hlavními soustružiči,

věta pokračuje na dalším listu ⟶