vzorovými malíři, rytci a hlavními malíři byly silné talenty. Tyto tvůrčí síly, pocházející většinou z prostých poměrů, rozvíjely své schopnosti přímo z práce; jejich návrhy byly formou i dekorem většinou přizpůsobeny praktickým potřebám a staly se hospodářským úspěchem. Tak například hlavní malíř Hanika vytvořil ve dvacátých letech a akademický malíř Emil Stefan ve třicátých letech řadu amerických dekorů, které dlouho přinášely obrovské zakázky a byly napodobovány mnoha továrnami.

V soukromém životě našich porcelánníků bylo možné pozorovat různé záliby, například amatérské hodinářství, fotografování, myslivost, preparování zvířat, hudbu atd. Mnoho porcelánníků působilo v městské kapele. Ačkoli rádi politizovali, zůstávali přesto – nebo právě proto – dobrými Slavkovany. Byli poctiví a rozumní a někdy probírali problémy, které by přivedly do rozpaků i skutečného učence. Nejeden městský úředník, policista, nebo dokonce starosta byl dříve vyučeným soustružičem nebo malířem.

Nyní několik obrázků ze „starých dobrých časů":

Každý všední den bylo možné brzy ráno mezi 6. a 7. hodinou vidět mnoho mužů a žen spěchajících k Zechtalu (Důlnímu údolí). Byli to porcelánníci, kteří proudili na svá pracoviště. Někteří jezdili také na kole, autobusem nebo vlakem. Mezi nimi bylo dost svérázných typů, k nimž v dřívějších letech patřil i „Houter Schorsch", jenž vždy šoural nohama a šel do práce s pokrčenými koleny. Nejnápadnější na něm byl bachratý „kávový kutárā" (nádoba), který nosil zavěšený na řemínku. Když se Schorschovi v továrně něco nelíbilo, začal nahlas nadávat, což působilo velmi komicky, neboť s řečí to u něj nebylo úplně v pořádku. Jeho kolegové na to jen říkávali: „Dā Schorsch referiert, dāu gröing mā ānnās Wettā" (Když Schorsch mluví, bude jiné počasí).

Večer bylo vidět porcelánníky vracet se z práce v menších i větších skupinách. Jejich tváře vypadaly unaveně a vyčerpaně, měli přece za sebou náročný den. Podle toho, zda bydleli ve spodní nebo horní části města, měli před sebou cestu mezi 30 a 45 minutami. U leckoho prozrazovaly bíle zaprášené boty druh jeho práce. Pro malíře byla typická pryskyřičná vůně terpentýnu, která se linula z jejich oděvu, stejně jako malé bříško, jež se u nich vytvořilo díky sedavé práci. Zejména mladí lidé bývali na cestě domů většinou dobré nálady – snad proto, že se těšili na večerní schůzku.

Dříve vedla jediná cesta do porcelánky přes Loketskou ulici (Elbogener Straße). Později přibyla „Nová cesta" vedená podél Zechtalu na straně dráhy, která začínala u „Střelnice" pod Gänsdörflem a krátce před vlastní továrnou se opět napojovala na Zechtalskou ulici. Vedla většinou listnatým a jehličnatým lesem a chodci ji velmi vítali. Občas se někteří milovníci přírody vraceli domů přes Wolfshof nebo Rein- či Silberbachtal na houby; místa s houbami dobře znali.

Když se blížilo poledne, přijížděly „nosičky oběda" (Essntrochāweiwā) se svými ručními vozíky, na nichž se v košíkách vezl oběd pro jejich „zákazníky". Tyto ochotné ženy cestou tam i zpět čile probíraly všechny novinky a rády je dále šířily. Protože před sebou tlačily malý vozík, mohly se přitom hezky „bavit". Kulinární náklad musely v krátkém čase rozvézt na pracoviště k 10–15 hladovým „odběratelům". Ve spěchu se občas stávalo, že se kávové láhve, polévkové džbány a hrnečky zaměnily, z čehož

věta pokračuje na dalším listu ⟶