Počet obyvatel činil v revolučním roce 1848 ještě 4000. Když byla naposledy státem provozovaná těžba zastavena, žilo ve městě už jen 3000 obyvatel. Ale vysokoštítové selské domy (Pflughäuser) s do kamene osazenými a zdobenými vraty, staré kamenné studny, pamětní sloupy i sochy a bohatě vybavené kostely a kaple ještě připomínaly onu asi 300 let trvající dobu rozkvětu, kdy Horní Slavkov vyrostl v mocnou a bohatou cínovou metropoli západních Čech.

Z řemesel dosáhla některá pozoruhodné velikosti a udržela se až do vysídlení. Patřila k nim koželužna, z níž vznikla kožedělná továrna, a z původně dvou pivovarů Bergbrauerei (Horní pivovar). Přádelna zaměstnávala v 19. století množství lidí a několik mydlářů pracovalo ještě kolem přelomu století. Jako jediná a poslední cínařská dílna zůstala v provozu firma Hanika, a to až do roku 1946.

Ještě než těžba zcela utichla, dopřál Hornímu Slavkovu příznivý osud nový průmysl, který obyvatelstvu opět poskytl možnost obživy a jméno města znovu roznesl do celého světa. Opět to byly přítomné přírodní poklady, které se staly základem a předpokladem pro nový rozmach – tentokrát odhalily tajemství výroby porcelánu. Bohaté zásoby živce, cenného kaolinu a uhlí – nepostradatelného pro proces vypalování – z propadlin falknovské (Falkenauer) třetihorní pánve a chodovské roviny umožnily výrobu vysoce kvalitního porcelánu ve větším rozsahu. Vedle továren v Horním Slavkově vznikla i v ostatním Chebsku (Egerland) řada dalších, menších provozů, například v Grünlasu, Kaltenhofu, Chodově, Töppelesu, v Zechtalu a ve Schönfeldu.

Porcelánka Haas & Cžjžek v Horním Slavkově

Počáteční úspěchy Haberditzela, který v Rabensgrünu úspěšně zahájil výrobu porcelánu, přivedly jednoho hornoslavkovského současníka na myšlenku pokusit se rovněž o výrobu porcelánu a kameniny. Tímto prozíravým mužem byl kaunicovský důlní mistr Johann Georg Paulus (kníže Kaunitz, panství kolem Gabhornu, viz též pod heslem „Rabensgrün"). Nechal si z Německa povolat odborníka jménem Reumann a po menších pokusech s ním z jednoho starého srpového hamru (Sichelhammer) v Zechtalu postavil vypalovací pec. Tato první vypalovací pec bývá pokládána za počátek pozdější, tak proslulé firmy „Haas & Cžjžek"; založení první hornoslavkovské porcelánky se datuje do roku 1792.

První snahy provázel střídavý úspěch. Kdo měl někdy co do činění s pálením porcelánu, ví, jak kritický je tento ústřední a nejobtížnější krok výroby porcelánu. Jeden výpal se podařil. Další, prováděný zcela stejným způsobem jako ten úspěšný, se nezdařil. První výrobky byly šedé a zdaleka se nedaly srovnávat s materiálem, jaký se v téže firmě vyráběl v první polovině 20. století. Pec se dvakrát zřítila. Zakladatele továrny postihlo leccos neblahého. Přesto si ani škody způsobené vodou a ohněm, ani časté nezdařené výpaly nenechal vzít víru a nadšení a rozvážně podnik rozšiřoval. Vznikl mlýn na glazuru, byla zajištěna těžba kaolinu u jednotlivých nalezišť a pro dovoz dřeva se našly výhodné cesty.

Paulus a Sonntag (ten jménem porcelánky v Rabensgrünu) usilovali o zemské privilegium na výhradní výrobu svého porcelánu. Přes velmi příznivé posouzení ze strany zemského úřadu

věta pokračuje na dalším listu ⟶